Oprýskaná fara

Po schodech jde smutek – takový ten tichý těžký smutek upatlaný od prachu smočeného rozlitým vlhkem z konviček. Jde a rozdupává vteřinu za vteřinou, jde sám kolem nabubřených andělíčků, kteří ze sebe smyslně třou lampy bez světla. Jde a bere za kliku vysokých dveří, co se odlakovávají ze staromilské pokory nebo odevzdanosti času, se kterým už jen tak plynou od pantu k pantu a vržou ze zvyku. Otvírá se velké divadlo, od komody ke kříži asi sedm metrů. Dvě okna zatáhlá škrobenými závěsy a světlo pozvolna uniká mezi kapičkami prachu, když v tom ticho rozvibruje rytmické poklepání na masivní tmavě mořený stolek. Prach se rozutíká na stranu a kniha zavřená padá. Klepání oslabuje, ustává, přestává. Zase od hlubokého stropu visí ticho… Ve velkém křesle, větším než optimismus místnosti se pod lampou na tváři mezi vráskami drobného muže malují mapy ze stínů, mapy míst kam nikdy nepřijel, mapy cest, kterými se nevydal a nevydá. Mne si posledních pár popelavých vlasů na lysině a dlouze se dívá do narudlých závěsů, jako by je chtěl odhrnout, i když ví, že je zase neodhrne a ony zas o něco víc přirostou do podlahy. Otírá si ruku o ruku a opět přemýšlí o všech nesmyslnostech, z nichž si postavil celý svůj sen o životě a znovu se třese, že vlastně jenom snil a to skutečné už zmizelo mezi koryty vyschlých vrásek a stíny na jeho čele v zemi, na kterou žádná mapa nestačí. Když se mu chvějí ruce, uvědomuje si, že s nimi už nikdy neohmatá nové kliky, a když ho bolí nohy, ví, že ho bolí ze schodů vymletých jen jeho kroky a kroky samoty. Hledí a chvěje se a mezi vší tou nejistotou se snaží najít svou naději. Bizardní naději, která se ani v nudném šedém pokoji začouzeném prachem, kam nikdo nikdy nechodí tak úplně nevytrácí. Naději, kterou najde jen v té nejsedřenější prázdnotě. Pořád se chvěje a chlácholí, až zas upadá do letargie a nechá na sebe padat prach. Neohlíží se a usíná za vrzání dvěří, když odchází smutek bez políbení a kolem přešlapuje samota. Po schodech odchází smutek, klape a nikdo mu nesvítí pod nohy, jde starou známou cestou. Naposled se rozhlíží a povzdychává pod nabílenými klenbami. Povzdychne si naposled, když zamyká vrata klíčem lhostejnosti okolního náměstí. Mraky se šedě táhnou a klepou na okna, klepou, ale nikdo se neprobouzí. Ne ve světě lhostejnosti.

---