Motýl

Já spatřila jsem motýla,

on duhová křídla měl,

já ruku bych mu nabídla,

však nechtěla jsem mu setřít pel.

On z kytky na kytku přelétal,

krásný a nepolapitelný,

nikde však dlouho nezůstal,

pyšný a přeci tak zranitelný.

Jako by si takový květ vybrat chtěl,

jenž nejvíce se hodí k jeho kráse,

k lilii tak přirozeně lpěl

a bodláku vyhýbal se zase.

Tu však spatřil růžový keř

skvící se v rohu zahrady,

zapomněl na lilii, na nebezpečí též,

chytil se čarokrásné návnady.

Snad ho zlákala omamná vůně,

snad temně rudé okvětní plátky,

láskou k té růži už nenávratně stůně,

slepě se žene za pozlátky.

Však jen co usedl na tom květu,

ostrý trn potrhal mu křídla,

už nikdy více nezazáří v letu,

to marnivost vstříc smrti ho pobídla.

Vezmu jej do dlaní, cítíc, jak se chvěje,

vhodnější polohu sobě vybírá,

vím, že pro něho není naděje

a vzápětí mi v rukou umírá.

Byla ti málo fialka i kopretina,

sedmikráska i vzácná lilie,

jen tvé vlastní pýchy byla tohle vina,

místo krásných květů teď hlína tě přikryje.