Bludný koráb

Jsem jako koráb věčně bloudící,

brázdící nekonečný oceán pustých dnů,

moře zmatků a nesplněných snů,

pro křehkost života se soužící.

Cáry plachet z ráhnoví visí,

v dáli křik racků doznívá,

kdo k pevnině jednou se podívá,

už nechce dál bloudit tak jako kdysi.

Zaseklé kormidlo a kompas rozbitý,

palubu dávno opustil lodivod,

prázdná loď sama dál bojuje o život,

však zub času již do ní je zarytý.

Po šírém moři dále se vleče,

vlny dosáhnou občas až na palubu,

statečně pluje dál, nemyslí na záhubu,

i když dovnitř už slaná voda teče.

Jen dál k dálkám neznámým,

jen dál s nadějí na záchranu,

plout si pro rozhřešení, které nedostanu,

vyčerpaná neustálým strádáním.