Svět bohémům

V lednici něco smrdí. Smrdíš i ty, ale stejně tě miluju. Smrdím i já, ale já smrdět můžu. Smrdíme kromě všeho intelektem. Duševním vyvrcholením. Poezií.

Sladké noci plné kouře a vína. Dopíjím poslední doušek kyselého žlutého hltu na dně sklenice. Ohmatané ošklivé sklenice. Tady jsme bozi! Na špinavé zemi, kde najdete všechno, se povalují Swiftovy Gulliverovy cesty. Velké umění dostalo včera devátý rozměr.

Dolej mi. Zapal mi. Přečti to!

Skrz tahle hluchá rána jsme šťastní. Žít takhle navždy? Rád.

Hnědé třešně na stole prolézají červi. Probouzíš se z polospánku, a já nevím, zda tě miluju nebo nenávidím. Jsme oblečení, ale před sebou jsme nazí. A máme, co chceme, žijeme.

Spánky mi pulsují slova. Věty. Jsem nadán, jsem proklet, jsem nepochopen. Snad ty? Ani ty.

A včera tvůj otec. Má matka. Tví přátelé. Moji přátelé. Chceme pryč. Jsme tady. Jsme spolu.

Opilí neznali jsme sebe. Neznali jsme je a četli si. Neznali jsme víno, znali jsme svůj stav. Neznali jsme Bondyho, znali jsme Swifta.

Co to mám za nehty?

Skrz tahle hluchá rána jsme šťastní. Jsi šťastná taky? Jsi, to vidím. Žít takhle navždy? Rádi.

„Co to je? Popel?“ koukám na stůl. „Skořice?“

Ty jenom kývneš. V polospánku.

„Pekli jsme štrůdl?“ A je mi zle.

„Ne… to ta… tequila.“

Francie. Mexiko. A trochu Ruska. Sedíme na jednom místě a známe celej svět.

„Libore?“

„Petro?“

„Mně je špatně.“

Skrz tahle hluchá rána jsme šťastní. Až nadoraz. Žít takhle navždy? Ano, ne jinak.

A hlava? Bolí. To ta hudba. Ta hlasitá hudba plná kytar. Pro lásku se musí trpět, až pak je to láska. Láska bez bolesti není. Nebo je? Já ji neznám.

„Libore?“

„Ježiši, Petro! Já nevím. Můžeš zvracet?“

„Ne. Ne, už ne.“

„Tak si dej víno.“

Dolej mi. Zapal mi. Přečti to!

„A já ti něco přečtu…“

Beru ze země knihu, listuju, nehledám. A čtu. A ona pije. A ona zvrací. A oba jsme cítit svými neřestmi.

Hlavně, že je co kouřit.

Tohle je óda na život, nezdá se to tak?

A svět se probouzí. Každý do toho svého. Někdo jde pracovat. Někdo jde milovat. Někdo jde pít. A ulice jsou zase plné slunce. Plné hluku. Plné lidí.

A já tě miluju. A nenávidím.

Máma vždycky říkala: hlavně, že ti chutná.

Slyšíš mě? Čtu ti toho Swifta. A je to nádhera. Poslouchejte, všichni!

Skrz tahle hluchá rána jsme šťastní. Žít takhle navždy?

Šťastní?