6. Příběhy ze života

Zkusme se zamyslet nad tím, jak hodnotíme a nad tím, jak přistupujeme k hodnocení druhých. Jsme tu totiž svědky často nesmyslných diskusí či hádek, jejichž neúspěch plyne většinou z toho, že jedna nebo obě strany zastávají jiný přístup, když hodnotí text cizí a jiný přístup, když hodnotí text svůj. Jsme svědky toho, že někdo po nás chce, abychom nedělali něco, co sám zrovna dělá; ne snad proto, že my bychom v tom byli neobratní zatímco on v tom je dobrý, ale proto, že se dotyčný domnívá, že to sám nedělá a že dělání toho něčeho je v rozporu s čímsi ušlechtilým. Například: Nehodnoť mě, blbečku.

Hodnocení je pro nás tak přirozené, že si ani neuvědomujeme, že hodnotíme. Vezměme si za příklad velikost. Říkáme, že Petr je větší než Pavel, zatímco je ale menší než Adam. I to je hodnocení. Popisuje nejen velikostní rozdíl mezi dvěma muži, ale zároveň ve svém kontextu skrývá mnohem více. Většinou se v závěsu objevuje ono tristní - lepší / horší. Vždy, když se o něčem říká, že je to například větší, se zároveň myslí, že to je tím pádem buď lepší, když velikost požadujeme, nebo horší, když hledáme něco spíše menšího, čímž ostatně ono menší získává status lepšího.

Přitom kdybychom chtěli být objektivní, museli bychom říci prostě, že Petr je vysoký 192 centimetrů. Ostatně koho vůbec zajímá, že je někdo nebo něco větší nebo menší nebo těžší nebo teplejší? Nebo jinak, proč bychom my měli někomu říkat, že Petr je větší než Pavel, nevidí to snad sám?

Když pominu, že takové hodnocení významně usnadňuje komunikaci - nemusíme nic měřit ani vážit, řekneme prostě – Podej mi to větší kladivo, pak nemá smysl neustále něco poměřovat a hodnotit. Také nemá smysl zpravovat o tom druhé. Na první pohled je totiž jasné, že se o tomto lidé hádat nebudou, protože každý pozná, že Petr je větší než Pavel. Ale lidé se hádat chtějí, řekne se tedy – Možná, že je Petr větší než Pavel, ale na mě je stejně příliš malý, a rázem je jeden a tentýž člověk zároveň velký i malý, i když můžeme si o něčem, co je větší, myslet, že je to zároveň veliké? Možná, že je mravenec větší než bakterie, ale je přece stále malý, chudáček jeden. A hned je tu prostor pro spor. Pro tebe je možná docela malý, ale úplně malý není, to jen ty jsi moc velká. - Ne, já nejsem velká, já jsem normální. Ty jsi malá.

Aby to nakonec nebylo tak jednoduché, soudíme abstraktní, neměřitelné vlastnosti. Těžko někdo rozsoudí, jestli je Petr vztahovačný namyšlený egoista a jak moc namyšlený vlastně je, jestli je namyšlený více nebo méně než Pavel. Setkáte se s tím, že deset lidí někoho odsoudí pro špatné vlastnosti a jedenáctý v něm najde svého nejlepšího, ideálního, chápavého kamaráda, který nikdy neodmítne podat pomocnou ruku.

Těžko asi rozsoudíme, jestli je tato povídka prostě dobrá, nebo prostě špatná, protože nic není prostě dobré ani prostě špatné, ani prostě chaotické nebo prostě schematické.

Přestože to všechno jaksi mimoděk víme, souzení se nevyhneme. Po pravdě řečeno bych to po nikom ani nechtěl. Tím, jak poznáváme měřítka jiných lidí, nejlépe poznáváme sami sebe. Je to ideální příležitost k sebereflexi, protože když někdo něco říká, obyčejně k tomu má nějaký důvod. Naše vrozená velkorysost nám nedovolí povyšovat nějaké důvody nad jiné, naopak si z nich rádi bereme ponaučení. Takže když nám někdo řekne, že mu je zima, přestože nám je teplo, vezmeme to prostě na vědomí, případně si celou situaci zanalyzujeme, abychom zjistili, proč tomu tak je, co se s tím dá dělat a jestli to má vůbec smysl. Mějme ale na paměti, že pocity druhých lidí jsou stejně silné, jako pocity naše a všechny tyto pocity jsou stejně subjektivní. Není tedy od nás hezké zlehčovat je, nebo naopak vyzdvihovat vlastní trápení nad trápení druhých.

Když něco vnímáme, tak s určitými pocity, které posuzují vlastnosti vjemů. Určitý druh odevzdaného přijímání bez soudu je v moci snad jen mnichů, alespoň tak, jak si je já představuji. Avšak v podstatě celá naše komunikace je založena na určitém posuzování a na subjektivitě. Jinak bychom se spolu ani nemohli bavit. Vím, že tohle je každému jasné. Někdo má zkrátka rád modrou a někdo červenou.

Je tedy určitě na místě říci – tahle bábovička se ti moc povedla, líbí se mi, jak je velká, oblá, jaký má tvar atd. Je určitě na místě zároveň říci – tady se ti do písku vloudil kamínek a kolem něj se drolí díra a vzadu, díval ses, tam vůbec nemáš písek, musíš příště nabrat ten vlhký, odspodu, ten líp drží. Trochu opatrnější bych byl se soudy jako například – tvoje bábovička je špatná, je ošklivá, je křivá, je malá, je tlustá, je hloupá, či naopak.

Když nyní odvrátíme zrak od druhých a podíváme se sami na sebe, musíme si přiznat, že nejsme schopni takové sebekritické úrovně, abychom stejně postupovali při vnímání vlastního díla, mnohdy nejsme ani schopni uznat shodný postup ze strany čtenáře. Vidíme se jaksi mimo měřítko. Pro vlastní text umíme vždy najít pochopitelnou obhajobu, avšak obhajování cizí je nám cizí. Obyčejně se řekne, že jsme to tak udělali schválně, tudíž je to dobré. Tuším, že bychom docela dobře mohli druhé kritizovat jemně proto, abychom jim ukázali svůj úhel pohledu a zároveň kritiku od druhých vnímat jako určitou radu bez záruky. Nemá přece smysl dohadovat se, jako ty dvě dívky o Petra a Pavla, natož se pak urážet, když druhý okamžitě nepřijme zrovna náš pohled za svůj.

Když vám někdo řekne, že je vaše povídka z nějakého pro něj důležitého důvodu nedokonalá, nevnímejte to jako útok na svou autorskou suverenitu. Zároveň když hodnotíte cizí povídku, tak nechtějte po autorovi, aby ji okamžitě přepisoval k vašemu obrazu. Nechtějte ani, aby s vámi souhlasil. Bohatě postačí, když pochopí, co se mu snažíte říci. Hledejte pochopení. Když shledáte, že důvod, proč vám někdo ztrhal text, leží v tom, že se vám dotyčný mstí, pak si můžete zanadávat, nebo můžete mlčet. Ale hodnotnější diskusi z takového člověka nevydolujete. On totiž nechce diskutovat o díle, ale o vás.

Asi se ptáte, na čí straně vlastně stojím. Obhajuji autory nebo čtenáře? Ani jedno, samozřejmě, a oba dva. Je snad jasné, že každý text potřebuje svého čtenáře. Nemá smysl uvažovat o tom, že náš text někdo číst může a někdo jiný nemůže.

Je snad jasné, že každý může psát, co chce, a kdy chce a ostatní to buď čtou, nebo nečtou. Buď se jim to líbí, nebo nelíbí, nebo lhostejno co. Nemá však smysl nějaký text shazovat jenom proto, že nám zrovna nezachutnal (pokud je tohle jediný důvod), nebo naopak budovat u svých děl jakousi umělou hodnotu tím, že budeme druhým tvrdit, že naše texty nechápou nebo v nich nevidí to, co v nich zaručeně je.

Když čtenář v textu nenašel něco, co tam autor takzvaně dal, není to důvod obracet se s kritikou na čtenáře. Naopak je to důvod k zamyšlení se nad textem. Samozřejmě, že když nepochopení vzniká v důsledku neznalosti, nebo nevyzrálosti, tak se nedá nic dělat, samozřejmě ani nadávat čtenáři do idiotů. Ovšem poměrně často se stává, že nepochopení plyne skutečně přímo z textu. Co se textu týče, je lhostejné, jak to autor myslel nebo co si pod tím zrovna představoval. Důležité je, co vidí čtenář. Někdy je pouze slepý, někdy se jen dívá trochu jiným směrem a někdy to zkrátka z textu nevydoluje ani násilím. My máme to štěstí, a na tom je vlastně celý Písmák založen, ač se to někomu třeba nezdá, že můžeme nad texty aktivně diskutovat přímo s autorem, nebo naopak, že autor má k dispozici okamžitý ohlas a dokonce může s čtenáři diskutovat, jak na textu zapracovat, aby dosáhl toho, čeho původně dosáhnout chtěl.

Dostáváme se k tématu této kapitoly. Vaše nadpřirozená sebereflexe by vám měla umožnit nahlédnout skutečnost, že pokud jste slyšeli nějakou velmi zábavnou historku, určitě ji v jisté obměně slyšel skoro každý a že existuje docela pádný důvod, proč jsou některé historky určeny k ústnímu podání spíš, než k psaní. Pokud cítíte něco, co vás nutí za každou cenu psát, neměla by to být pouhá touha informovat (pokud neprodáváte auto), chce to mnohem víc. Chce to stylizovat a chce to tvořit. Nechci nikoho bez rozmyslu odsuzovat k nepsaní, ale asi jako v každé lidské činnosti to někdo umí a někdo neumí a není od věci, když si je člověk vědom své úrovně, případně se o to alespoň snaží. Je otrava trávit čas hádkami nad triviálními texty plnými gramatických chyb.

Je podivuhodné, že dnes se za literaturu, skoro až beletrii, vydávají různé Příběhy ze života, které snad aby byly více důvěryhodné, jsou psány nějakou Kačenkou, která sice nikdy nepsala, ale najednou pocítila touhu svěřit se s tím nejdojemnějším příběhem. Pokud by Kačence bylo čtrnáct roků, člověk by v sobě ještě našel trochu pochopení, ale když je Kačence čtyřicet let, tak se musím ptát, co celých těch čtyřicet let asi Kačenka dělala, kam koukala, že je intelektuálně někde v oněch čtrnácti letech?

Jak už jsem několikrát zmínil, každý si může psát, co chce a jak chce a já tyto lidi soudit nebudu. Proč vůbec toto desatero vzniklo, byla zarážející opakovanost a dokonce oblíbenost toho, co nás, řekněme jako civilizaci, vůbec nikam neposouvá, maximálně tak k televizi, sociopatii a citové plytkosti. Důvodem, proč tohle píši, není snaha změnit něčí styl nebo diktovat, co se má psát. Důvod je trochu jinde – je jím smutek z toho, čeho je moc, čeho si zároveň lidé jaksi cení. Jsou to laciné příběhy, které si nachází tolik čtenářů, až mám někdy strach o naši schopnost inteligence. Někdo tvrdí, že Darwin měl přece pravdu, a já si to též myslím, proč mě ale musí davy přesvědčovat o tom, že naše civilizace je možná výjimkou? Proč je vyvyšována nízkost, proč se prodává lacinost a lenost je jednou z ctností?

Když se denně díváte na ty naše seriály, jejichž zápletka je založena na křivdě, nedorozumění, záměrném ubližování, zradě, nevěře a intrikách, pak vás ani nenapadne zachovat se jinak, než jak jste to viděli v tisíceré obměně v televizi. Můžeme potom čekat, že někdo napíše nějakou jinou povídku? Když to řeknu lapidárně, tak je to furt na jedno brdo, píše se stále stejně o tom stejném, omílá se dokola jedno a totéž, člověk dopředu odhadne každé další slovo – a přesto takový zákrsek nevyhyne. Podivuhodné.

Zeptejte se sami sebe. Chcete, aby se vaše slova přečetla nebo četla? Víte, co dělám kolem Vánoc, když mám doma hodně času? Sedím před knihovnou, vytahuji oblíbené knihy a čtu si namátkou krátké pasáže třeba ze Zámku nebo Stříbrného větru. Nemusím číst celou knihu znovu, protože každý odstavec těchto děl mě vrací do doby, kdy jsem je četl poprvé. To je důležité pro mě.

A co je důležité pro vás?