Okamžik

   Po jemném zaťukání vstoupila.
   Bylo to jako v nějakém béčkovém Hollywoodském thrilleru. Nejdříve jsem viděl,  jak se zpoza pootevřených dveří objevila drobná nožka v nekonečně dlouhých, semišových kozačkách. Zprvu jsem nevěděl, že jsou tak dlouhé, protože jako v každém správném filmu jsem viděl nejdříve špičku, poté nárt a klenbu té neskutečně ladné nohy, až poté podpatek..
   Zavřel jsem oči a chtěl jsem si tu scénu přehrával pořád dokola. V mých představách jsem ji zasadil do sépiového odstímu a promítal jsem si to nejasně, jako ve stylu 30. let.

   Nechtěl jsem, aby vstoupila.

   Přál jsem si jen, aby donekonečna dělala ten extraordinerní pohyb nohy, chtěl jsem to klišé pozorovat až do konce svého života.
Našel jsem svou Agnes a nechtěl jsem, aby se ta idea zkazila vidinou obličeje patřící k té botě. Proto jsem měl oči stále silou zavřené a uvnitř hlavy jsem křičel, abych přehlušil hlas neznámé.
   ,,Agnes odejdi."
   Bylo to to jediné, nač jsem se v tu chvíli zmohl, a muselo to být sotva slyšitelné, neboť jsem měl hlavu nafouklou k prasknutí a soustředil jsem se jen na ten křik. Nechtěl jsem přemýšlet o zmatenosti příchozí, a proto jsem svou Můzu požádal znovu o totéž.
   S větší razancí a sílou v hlase.
   Hlasitěji.
   Možná jsem křičel.
   Ano, křičel jsem.
   Křičel jsem a oči jsem měl stále zavřené. Jediné, co mi, krom řevu v mé hlavě, vytanulo na mysl bylo, jestli vlastně ještě někdy musím otevřít oči. Náhle řev ustal, ale moje myšlenky byly natolik vzdálené, že jsem začal přemýšlet o tom, jestli mohu zbytek života strávit se zavřenými víčky.
   Chtěl jsem o tom napsat knihu.
   Ta myšlenka mi zabrala asi hodinu. Otevřel jsem oči.
   Jen tak znenadání.
   Jako když se mnich po desetiletích meditace zvedne a jde si zapálit cigárko.

   Neznámá byla pryč, pochopitelně.
   Napadla mě jediná věc.
   .
   .
   .
  Potřebuji nové boty.