4_Muzejní noc

Muzejní noc

I.

Na potemnělé ulici u chodníku stojí malá dodávka. Uvnitř ve skladovém prostoru se baví dva muži:

„Tak co, seš připravenej, Erneste?“

„Jo, jsem.“

„Fajn. Nemáš se čeho bát. Vidim tě na displeji, takže tě budu navigovat. Nemůžem to minout.“

„Dobře, Alexi, jdem na to. A nezapomeň za mnou zavřít dveře. Zvenku ta kraksna vůbec nejde dobouchnout.“

II.

Šeptem: „Haló, Alexi?“

„Jo, to jsem já, Erneste. Seš uvnitř?“

„Jak tě sakra napadlo mi sem volat? Víš, jak se to tu rozlejhá? Málem mě skolil infarkt. Mohl jsi mě prozradit.“

„A co jsem měl dělat, když se sám neozveš?“

„No přece počkat!“

„Radši mi řekni, jak to tam vypadá?“

„Je to zlý, Alexi. Děsná tma. Rozeznávám jenom obrysy. Právě stojim vedle něčeho obrovskýho a studenýho. Vypadá to jako kost dinosaura. Vůbec nevidim.“

„No tak si rozsviť!“

„A jak asi podle tebe?“

„Mobilem přece!“

„Alexi, jak si mám asi pozsvítit mobilem, když s nim právě telefonuju?“

„Ty nemáš hands-free?“

„Né, nemám hands-free. Kdybych ho měl, asi bych mobil nedržel u ucha, ale dávno s nim už svítil!“

„Tak jo, uklidni se, Erneste. Popiš mi radši, co ještě vidíš.“

„Ve střeše jsou dva vikýře. Jde sem jenom trochu světla, ale vidim nějakou sdrátovanou kostru a řadu terárií po pravý ruce.“

„A co je v nich?“

„Vypadá to jako sysel nebo morče.“

„Fajn, už vim, kde seš. Jdi podél těch morčat, než narazíš na dveře. Ty pak otevři.“

„Dobře, Alexi. Zatim nic nevidim, ale jdu. Ty hlodavci vypadaj fakt nebezpečně. Jo, už mám dveře.“

„Otevři je.“

„Jsem uvnitř. Neni tu vůbec žádný světlo.“

„To je v pořádku. Postav se do dveří a jdi přímo rovně. Dorazíš k dalším dveřím.“

„Jau, hergot Alexi! Tos mi nemoh říct, že jsou tu schody?“

„A jak mám asi vědět, že tam jsou schody?“

„Máš mapu!“

„A odkdy se na mapách vyznačujou schody?“

„Schody znamenaj převýšení. Neřikej, žes tam neměl zaznamenaný vrstevnice!“

„Neměl!“

„No tak to jsi tu mapu asi odflák!“

„Sklapni a běž dál!“

„Mám rozbitý koleno!“

„Běž dál!“

„Fajn. Mám ty druhý dveře. Co teď, Alexi?“

„Počkej, než ti řeknu. Za těma dveřma je osvícená místnost, kterou neustále sleduje kameru. Jdu zkratovat obvod. Kameru to sice nevypne, ale hlídač, co sleduje monitory, bude muset sejít do suterénu, aby nahodil pojistky. Zabere mu to asi dvě a půl minuty. Tolik času máš.“

„Ou kej, beru si čerý brejle a kloubouk, aby mě pak neidentifikovali.“

„Fajn. Takže seš připravenej, Erneste?“

„Jo!“

„Zkratuju obvod a koukám se na hlídače...ještě počkej...už vstal! Teď!“

„Jo, jsem uvnitř. Konečně světlo. Co mám hledat?“

„Terárium B-265:“
“Alexi...“

„Co?“

„Jsou tu samý divný zvířata!“

„Jaký?“

„Ani netušim jak se jmenujou. Nějaký ptáci a takový divný veverky.“

„Nevšímej si jich, Erneste. Najdi, co potřebujem a vypadni.“

„Řikal jsi B-265?“

„Jo.“

„Kurvafix!“

„Co?“

„Uvnitř je had!“

„Jak had?“

„No had. Obrovskej hnusnej had!“

„No tak si šéf vybral hada. A co jako?“

„Taky to moh říct předem!“

„Erneste! Přestaň kecat, vezmi ho a vypadni!“

„A jak ho mám asi vzít? Myslíš, že si tu potvoru pověsim kolem krku nebo co?“

„Když to jinak nepude...“

„Co když je to škrtič? Takhle velký hadi bejvaj škrtiči.“

„Buď tě uškrtí had nebo šéf. Je to jedno. Už ho vezmi ho a padej!“

„Fajn. Rozbíjim akvárium. Počkej chvilku.“

-----

„Tak co, Erneste. Máš ho?“

„Jo.“

„Jaký to je?“

„Jaký to asi může bejt? V jedný ruce držim jeho hlavu, v druhý telefon a kolem krku mi plandá velká tlustá masitá kobrovitá šála.“

„Tak si hlavně pospěš.“

„Nebuzeruj furt, Alexi! Dělám, co můžu! Ale mam kolem krku zavěšenýho padesátikilovýho hada a běhat s nim po tmě v pavilonu hlodavců, to vyžaduje chirurgicky přesnou orientaci. Nedá se to zrovna uspěchat!“

„Budeš muset, Erneste. Vrátnej už se vrací.“

„Sakra to nestíhám. Co mám dělat?“

„Někde se schovej.“

„I s tim hadem? Docela se vzpouzí. Kdybych mu občas nepřiškrtil krček, už by mě měl omotanýho.“

„Jo, i s hadem.“

„Dobře, schovám se pod stolek akvária.“

„Fajn. Snad tě neuvidí.“

„Zatim, Alexi.“

„Čau.“

IV.

Zvonění.

Šeptem: „Alexi? Slyšíš, Alexi?“

„Jo, jsem tady.“

„Musíš sem přijít!“

„Proč?“

„Mám tu problém. Had mi utekl, hlídač o něj zakop a já je teď nemůžu dostat od sebe.“

„Co tim myslíš, že je nemůžeš dostat od sebe?“

„Ten had se omotal kolem hlídače a schoval hlavu, takže ho nemůžu ani přiškrtit.“

„No tak do něj šťouchni nožem.“

„To nejde. Víš jak by byl šéf nasranej, kdybych ho přivez poškozenýho?“

„Vim. Tak počkej, jdu tam.“

V.

O pár minut později vybíhá z areálu ZOO dvojice zakuklených mužů v tmavých oblecích. Nesou za končetiny trosku nemohoucího vrátného, který má v ústech roubík a kolem hrudi omotaného tmavožlutého hada. Celý náklad ve svitu pouličních lamp rychle hodí do útrob dodávky, sednou za volant a auto se pomalu rozjede.