5_Spratek

„Líbo, přidej tempo. Davide pokračuj, je to dobrý.“

Prsty mi tančí po klávesách klavíru. Jmenuju se David, je mi třináct a všichni o mně říkají, že jsem geniální spratek. Nejsem spratek, jen nemám rád klavír. Skutečný důvod, proč každý den pravidelně a rád docházím na cvičební hodiny, je Líba. Líbě je dvacet osm a studuje konzervatoř. Má dlouhé vlasy, krásnou tvář a velká prsa. Chtěl bych je vidět.

„Líbo?“

„Ano, pane profesore?“

„Hraní už dnes bylo dost. Je třeba si opět procvičit teorii,“ řekne profesor. „Vydržíš to tu bez nás, Davide?“

„Budu dál cvičit, Romane,“ odpovím. Panu profesorovi smím říkat Romane, protože se přiženil k nám do rodiny. Vzal si moji sestru Věru a teď ji s Líbou nejspíš podvádí.

Když se za těma dvěma zaklapnou dveře od vedlejšího pokoje, jehož jediným nábytkem je další piáno, stůl a obrovská postel, zamračím se. Hraju své Rekviem a myslím na to, co se ve vedlejší místnosti asi děje. Nakonec to nevydržím a slezu z kulaté židle.

„Jdu se vyčůrat!“ zavolám skrz velké béžové dveře na Romana a Líbu.

„Dobře, jen běž,“ ozve se tlumeně. A já jdu. Hlasitými kroky vstoupím do předsíně, otevřu dveře záchodu tak, aby co nejvíce zavrzaly a pak je zvenku zase zabouchnu. Tichounce se vydám nazpět až ke klíčové dírce velkých béžových dveří. Slyším, jak silně mi bije srdce, když mé oko pátrá prostorem. Pak je spatřím. Roman sedí na posteli vedle Líby. Vyhrnuje jí tričko a já uzřím bílou podprsenku nadívanou krásnými ňadry. Zrychlí se mi dech, až se mi zamotá hlava a začerní se zrak. Musím ustoupit a nabrat kyslík do plic. Ale ten obraz mi stejně zůstane v hlavě jako fotografie. Jdu ke klavíru a zahraju nejlíp, jak umím, své vrcholné číslo, svoji jedinou oblíbenou skladbu - Rachmaninova.

Dveře pokoje se brzy rozletí. První vyjde Roman a za ním Líba, která si rovná pocuchané vlasy.

„Co to hraješ?“ vyjekne Roman. „Vrať se zpátky k Mozartovi, musíme cvičit na koncert. Na zábavu nemáme čas!“

Ale v tom mu Líba jemně položí ruku na rameno a řekne: „Jen ho to nech dohrát.“ A já cítím její obdiv, to, jak očima hltá obratnost mých úzkých prstů, které celou skladbu hrají jen pro ni.

Když skončím, chci něco říct. Něco, aby Líba zjistila, jak moc pro mě tahle chvíle znamená.

„Dáš mi bonbón?“ zeptám se. Ale ona to nepochopí a jen mě pohladí po vlasech. Podívám se na hodiny. Cvičení právě skončilo.

Líba odejde, ale já tu ještě čekám. Za chvíli se má vrátit z práce má sestra. Dneska mě domů poveze ona. Když se Věra konečně objeví ve dveřích, krátkým Ahoj manželi pozdraví Romana a mně pošeptá Čau, ty můj malej bráško a vezme mě za ruku. Je mi to trochu trapné, ale vím, že to sestře udělá radost, tak ji nechám.

Nasedneme do auta a Věra se mě opatrně zeptá: „Cvičila s tebou dneska zase Líba?“

Je mi jasné, že Věra něco tuší.

„Cvičila,“ odpovím.

„A - ...“ Věra se na chvíli odmlčí. „A proběhlo všechno normálně?“

„Jako vždycky, ségra,“ řeknu Věře, protože má ráda, když jí říkám ségra, jenže ona pak celou cestu jen mlčí a lesknou se jí oči, i když nevím proč, když jsem nic neprozradil.

„Ahoj, ahoj, ahoj, ahoj.“

Máma musí vždycky všechno zopakovat aspoň čtyřikrát. Myslím, že je to kvůli její práci. Je učitelka. Táta oproti ní všechno říká jen jednou. Táta je génius jako já. Málem dostal Nobelovu cenu za ekonomii. Učí na vysoké škole a je psycholog. Má uklidňující hlas. Proto se s ním nikdy nehádám. Hádám se jenom s mámou, která chce, abych byl ve hře na klavír nejlepší na světě.

„Tak jaké bylo cvičení, snažil ses?“ ptá se mě.

„Vždycky se snažím, mami,“ odpovím a zalezu do svého pokoje. Převléknu se do tepláků a trička a lehnu si na postel. Zírám na strop. Jsou na něm dva velké krásné prsy. Jenže obrázek se brzy rozmaže. Zaslechnu totiž z kuchyně, jak si naši povídají s Věrou.

„Asi mě podvádí,“ vzlyká Věra a máma jí odpovídá:

„Ale to je nesmysl. Roman, takový poctivý člověk! Ten v životě něco dokázal. A k tomu je potřeba disciplína, holčičko. Takovou kdyby měl tvůj otec, mohl v životě dosáhnout na víc než pouhý profesorský plat. Roman je zodpovědný a úspěšný člověk, jen se ho drž.“

Sestra dál vzlyká a já slyším otce, který ji uklidňuje:

„Pojď sem, Věro, proč si to myslíš? Copak jsi Romana s někým viděla?“

„Ne, tati. Ale pořád k němu chodí jedna studentka.“

„Myslíš Líbu?“ otáže se matka. „Davídek by mi určitě řekl, kdyby se něco podezřelého dělo. Na mého Davídka je spolehnutí. Ten nás jednou proslaví,“ říká a skoro si při tom prozpěvuje.

Už je dál nevydržím poslouchat a pustím si nahlas svoji oblíbenou hudbu. Mám rád Queeny. Zapnu hi-fi věž a pokojem zazní první tóny alba News of the World. Znovu zírám na obnaženou Líbu rozvalenou v klíčové dírce mého stropu. Vzruší mě to. Chtěl bych se jí dotknout, ale nedosáhnu na ni. Chci odkrýt přebytečný kus její světlé látky, ale nejde to. Jenže něco přece udělat musím. Mé jemné prsty svírají povlečení tak silně, až se jejich klouby zbarvují doběla. Ohnu se k nočnímu stolku, vezmu telefon a v afektu napíšu:

Chtěl bych vidět tvoje prsa, Líbo.

Neležím na posteli ani minutu, než dorazí odpověď:

Ty seš ale roztomilej spratek! a smajlík.

Spřádám plány. Celý strop se mění v dějiště napínavého filmu. Vidím se, kterak hraju na Romanův klavír. Roman s Líbou akorát vešli do druhého pokoje. Chvíli je nechám se muchlovat, než seskočím ze stoličky, vyrazím k těm obrovským béžovým dveřím a rozrazím je. Přistihnu Romana přímo při činu. Líba se začne rychle upravovat, zatímco Roman míří ke mně a říká, že to, co jsem viděl, nesmím nikomu prozradit!

Ale já se nedám.

„Něco za něco,“ odpovím a Líba všechno pochopí. Vystrčí Romana ze dveří a řekne:

„Dobře, ukážu ti je. Ale musíš slíbit, že už nebudeš chtít nic jinýho a taky že pak na všechno zapomeneš. Slibuješ?“

„Slibuju.“

Líba si rozepne podprsenku a já konečně spatřím její nahou krásu.

„Tak co, líbilo?“ zeptá se mě a chystá se podprsenku znovu zapnout, když se jí zeptám:

„A můžu si sáhnout?“

Je druhý den ráno. Vzbudím se a zjistím, že prší. Prší cestou do školy, prší cestou ze školy a poprchává ještě ve čtrnáct nula nula, když stojím před Romanovými dveřmi. S Líbou.

„Co tě to včera napadlo mi psát?“ ptá se Líba laškovně.

„Myslel jsem na tebe,“ odpovím.

„Na mně nebo na moje prsa?“ zeptá se s pyšným výrazem.

„Na obojí,“ řeknu popravdě a seberu odvahu:

„Ukážeš mi je?“

„A nejseš na to trochu malej?“

„V Holandsku se může už od dvanácti,“ odpovím.

Líba se zasměje.

„Leda až naprší a uschne.“

A já se taky usměju a zmáčknu tlačítko Romanova zvonku. Venku se akorát udělalo hezky.