Pár nečitelných očí

Pár nečitelných očí

 

Říkala, že je hodná.

Je?

Říkala, že je nesmělá?

Je?

Říkala, že má ráda, když má jenom ráda?

Má?

 

Nevím, netuším, utápím se v nejistotě. Jaká jsi? Proč do tebe nevidím?

 

Oči jsou okno do lidské duše.

 

Nejraději mám zelené. Jsou takové jemné a laskavé. Dovedou být tmavé a světlé, dovedou hladit i bodat, dovedou něžně mrkat. Rád se do nich dívám a připadá mi, že si čtu v člověku.

 

Mám na lidi odhad – kouknu a vidím. Od pohledu dovedu rozeznat co v kom je. Někdy to není zrovna veselý pohled.

Ale ze všeho existuje výjimka. I já se občas seknu – když těm očím podlehnu. Přijdu, vidím a nemůžu odejít. Ty oči, ty oči. Jak mě polapí, nedovedu už vidět to, co bych viděl normálně. Někdy je to dobře, někdy je to špatně.

 

Když mě začnou zajímat oči, tak vím, že člověk přede mnou není nějaký normální případ -  taková osoba je většinou něčím zvláštní, z mého pohledu úžasná, speciální, výjimečná!

 

Jednou jsem se začetl do jedněch očí a viděl jsem nezájem. Chlad čišel z těch okýnek a já měl co dělat, abych neutekl.

 

Jednou jsem se začetl do jedněch očí a viděl jsem radost. Upřímnou radost a neskonalé štěstí. Byl jsem v sedmém nebi.

 

Jednou jsem se zahleděl do jedněch očí a uviděl jsem zklamání. Pocit trapnosti a ponížení mě ovládl a já se styděl.

 

Jednou jsem se zahleděl do jedněch očí a uviděl jsem jiskru. Drobounké zajiskření, snad příslib, snad úmysl – kdo ví? Někdo by utekl, já ale vydržel. Stálo to za to.

 

A teď – já, který se chlubím schopností číst v lidech – jsem v nejistotě.

 

Potkal jsem pár hnědých očí, které nejdou prokouknout. Nedá se v nich číst. Nejsou prázdné, to ne, jsou jen zamlžené. Jsou zamlžené jenom mě? Co v nich stojí? Proč to v nich stojí?

Tohle se mi nestává často, vlastně vůbec. Nevím, co s tím, nevím jak na to.

 

Jsi hodná?

Asi ano.

Jsi nesmělá?

Nevím.

Máš ráda, když máš jenom ráda?

Možná.

Chceš mít vůbec ráda?

Asi.

 

Co asi vidíš v mých očích? Co je v mé duši? Bláboly o bývalých láskách? Trochu tajemna? Trochu magična? Spoustu lidskosti? Mraky ubohosti? Těžkou nesmělost? Hroudu cynismu a negativity?

 

Nevím, netuším, jsi záhadou, kterou nemůžu rozluštit. Kdykoli už tuším, cukneš – povzneseš se pryč a já jsem zase na začátku. Kdykoli už tuším, že vím, cukneš. Pohráváš si se mnou? Necukej už, prosím. Nikam už se nepovznášej – zůstaň na zemi a povídej si se mnou.

---