Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte se6_Vennovy diagramy
10. 11. 2009
19
16
1790
Autor
G_B_Show
téma: vnitřní monolog
Stres se stupňoval.
Nejdříve vypadal jako malý, černý panáček s ulízanými vlasy. Jako Pan Tau o velikosti přívěšku na klíče, akorát bez klobouku. Ale když se mi na maturitním potítku podařilo vypočítat pouze jeden ze dvou zadaných příkladů a už mě volali před komisi, změnil se. Stres získal nadživotní velikost, stál vedle mě a výsměšně mi civěl přes rameno.
„Tak spusťte,“ vyzvala mě zkoušející a já vypsal na tabuli řešení prvního příkladu. Profesorka jej sjela kritický pohledem:
„To je sice hezké, že jste příklad vypočítal poměry, ale vaším tématem byl výpočet objemu trojrozměrného tělesa pomocí goniometrických funkcí.“
Stres mi mlčky poklepal prstem na rameno.
Rychle jsem smazal předchozí výpočty a začal řešit rovnici obecně. Jenže než jsem ji stihl upravit tak, abych do ní mohl dosadit čísla, profesorka prohlásila:
„Jsme právě v polovině vašeho času. Tento příklad jste nedopočítal, zaměřte se tedy, prosím, na úlohu číslo dvě.“
Jako by jí nestačil správný výsledek. Jako by mě nemohla nechat dopočítat ten první příklad, abych měl jistotu, že mám aspoň půlku správně. Nikdy jsem si s ní nerozuměl. Kráva.
Stres se za mými zády hlasitě vysmrkal do kapesníku a zase jej pečlivě uschoval do kapsy svých nažehlených kalhot.
Následovaly Vennovy diagramy. Skupiny A, B, C, D, E. Strávníci masokombinátu, spalovny, továrny na rybí konzervy, plynárny a zdravotního střediska. Někteří obědvají ve dvanáct, někteří v jednu, pár z nich, těch výše postavených, si na oběd zajde, kdy chce, zbytek jí o půl druhé a někteří nejí vůbec. Vytvořte množiny, ze kterých bude rozpoznatelné, kolik zaměstnanců si do práce nosí oběd vlastní.
„Představ si ty velké tučné hlavy strávníků masokombinátu,“ poradil mi Stres. Tentokrát už promluvil.
Nech mě, šeptám mu a začnu po tabuli malovat pět kruhů, které se protínají.
„Máte ještě sedm minut,“ oznámí mi předsedající komise.
„Přežvykují semleté maso i s těmi konzervami, o které si vylamují zuby,“ řekne Stres.
„Drž hubu,“ povídám mu. „Hlavně drž hubu.“ A připisuji kruhům značky A až E. Písmenka se mi začínají motat. Jídelnu mezi třináctou a čtrnáctou hodinou navštíví celkem 78 osob, říká zadání.
„Pětasedmdesát procent z nich je plešatých, z toho osm žen. Někteří z nich si neholí podpaždí. Ti patří do skupiny E,“ pokračuje Stres.
„Pět minut,“ informuje mě zkoušející.
Diagramy na tabuli vypadají jako sněhulák zaměřený terčem ostřelovací pušky. Čísla, která do nich píšu, jen hádám, takže je v zápětí mažu.
„Ti, kteří si podpaždí holí, ale nenosí podkolenky, chodí na oběd o půl hodiny později než skupina zaměstnanců v bílých pláštích, tedy nepochybně pracovníků zdravotního střediska, jenž je však pouze krycí organizací pro nelegální zápasy šlechtěných veverek hůře placené poloviny pracovníků plynárny.“
„Tři minuty.“
Křída vytváří zběsilé rovnice, jež nedávají smysl. Profesorka matematiky si dvěma prsty svírá kořen nosu a pak jimi narovnává brýle, aby nevěřícně zaostřovala na proces, který se před ní odehrává.
„Někteří z nich pracují na ambulanci, kde vidí strašné věci, následkem čehož své jídlo zvrací zpátky do talíře. Má se tedy za to, že obědvali? Ano nebo ne?“
Předsedkyně komise sleduje pohyb vteřinové ručičky na svém zápěstí. Ten tikot skoro slyším. Podívám se na Stresa. Je celý bílý. Vidím ho v odrazu okna, kam zírám poslední chvíle svého výkonu. Je mu osmnáct a právě maturuje. Zbarvuji tabuli křídou a s každou přibývající řádkou se před maturitní komisí ohýbám stále níž a níž, než mi Stres pošeptá:
„To jsi takový srab, že si ani nevytáhneš tabuli? Nejen že nedokážeš spočítat obyčejný příklad ze středoškolské matematiky, ale ty se dokonce stydíš vytáhnout si tabuli!“ posmívá se mi úlisně.
„To není pravda!“ hájím se. A abych dodal svým slovům na vážnosti, vezmu tabuli za dolní okraj a v domnění, že není závěsná, nýbrž vytahovací, ji vytrhnu ze zdi.
„Ježiši,“ zasměje se Stres.
„Ježiši,“ řeknu vyděšeně a rozhlížím se po místnosti.
„Adame,“ řekne zkoušející. „Uklidněte se a laskavě vraťte tu tabuli zpátky.“
„Ano, prosím,“ odpovím a překlopím desku zpět na zeď, ze které se nárazem odloupne kus omítky.
„Tak to by bylo,“ ozve se předsedkyně komise. „Děkujeme vám, ale váš čas už vypršel,“ řekne mi.
Vyjdu z učebny, zavřu za sebou dveře a podívám se na své sako. Je celé bílé od Vennových diagramů. Roztřeseně sáhnu do kalhot, abych vytáhl kapesník a otřel si všechnu tu křídu z oděvu. Ale jediné, co nahmatám, je gumový přívěšek Pana Tau na mých klíčích.
16 názorů
hm, se mi u toho vybavilo něco reálnýho, co mě nedávno potkalo .. si musím dodatečně prohlídnout kapsy :-)
CrawlingChaos
10. 11. 2009
Díky za kritiku Lakrov, obrazec tam samozřejmě nemá být stejně jako další překlep. Opravím. Jinak je tahle povedená maturita zkombinovaná z mého a kamarádova zážitku - ten konec se mu opravdu stal.
Díky
...uteklo mi to nedopsané... :-)
Oním dětsky působícím pokusem o komický závěr nebo snad posun do absurdna (otržená tabule), celý text spíš shazuješ.
Nezujalo, ale dočítám do konce.
Tohle vyprávění působí dosti subjektivně, ale z 'netechnického' názvosloví, užitého v úvodu (...výpočet obsahu trojrozměrného obrazce...) odhaduji, že se nejedná o autorem skutečně prožitou zkušenost -- a to je na textu znát.
A tady jeden překlep, ať aspoň něčím pomůžu:
'...a už mně volali před komisi...'
podobne som maturoval z fyziky:)))* písal som ďalej po tabuli, aj keď mi došla krieda, len prstom a vôbec som si to neuvedomoval:))) celá komisia sa mi smiala:)))*
pozorovatel
10. 11. 2009
Je to krapet šílený, ale ty podvědomé představy při prvním a dialog se 'Stresem' při druhém příkladu jsou prostě geniální...*