Školní trable

Byl to krásný kovový prak. Dobře padnoucí do ruky a neuvěřitelně přesný. Každy kluk by na něj byl pyšný a všem ho ukazoval, ale hrdý majitel jej zrovna zastrkoval za kalhoty a překrýval okrajem vlňáku od babičky. Školní chodbou se stále ještě nesla ozvěna onoho příšerného zvuku, výkřiku bolesti, překvapení, vzteku, ale také agonie zbytku sebeúcty s příměsí zoufalství. Blažková se nechápavě otáčela na všechny strany, brýle jí sjely skoro až na špičku nosu, vlasy prudkým pohybem rozcuchané a v obrovských očích by se ztratil celý vesmír. Na sešitech, rozsypaných po podlaze, se už černalo několik stop od bot nepozorných nebo škodolibých dětí. Tvář učitelky zrudla, pravá dlaň stále přitištěna a hladící zasažené místo jejího pozadí. Oči těkající z jedné tváře na druhou "kdo to byl? kdo to byl?! KDO TO BYL!". Žádná odpověď, nic neprozradilo viníka. Co teď? Pryč! Rychle do podřepu, učitelka sebrala sešity jak nejrychleji dovedla, vztyk a rádoby důstojný úprk do kabinetu. Sešity pevně přitištěné na prsou a oči se začínají lesknout prvními slzami. Jen co doznělo zabouchnutí dveří kabinetu, v jedné malé, neposedné mysli v nedalekém okolí problesklo:"TO MÁŚ ZA TEN ZABAVENEJ MOBIL!A zato, žes vyhodila přání k Valentýnu, co jsem ti poslal, DĚVKO!"

---