Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Moje vlastní ruská anabáze - pokračování 1

30. 12. 2009
0
0
779
Autor
laputan

Kterak jsme dorazili do cíle, aneb "Musíš piť, abys zabudol!"

Stejně jako každý problém v Rusku se nakonec nějak sám vyřeší, vyřešila se bez jakéhokoliv přispění „milícje“ i ona zmiňovaná dopravní zácpa a my jsme se mohli pohnout kupředu. Zásoby slivovice, které jsme vezli a které, jak jsme pevně doufali, nám vydrží několik dní, se povážlivě ztenčily, neboť jsme si začínali uvědomovat, do jakého dobrodružství jsme se pustili, a v alkoholickém opojení se nám dařilo jakžtakž zvládat stres, který se nás zmocnil už na běloruské hranici.

A tak jsme konečně vjeli do severozápadně od Moskvy ležícího, asi třicetitisícového městečka Solněčnogorsk. Po krátkém kličkování mezi panelovými domy na sídlišti, jsme zastavili před jedním z nich. Byl to klasický panelák o třech vchodech, z nichž jeden sloužil ke vstupu do „hotelové“ části domu.

Potom jsme si každý vyzvedli svoje zavazadlo, a vydali se ubytovat.

Ihned po vstupu do domu nás ovanul těžko definovatelný, ani nevím, jestli napsat smrad nebo ozón nebo jak. Byl to prostě odér, který, byl typický pro všechny veřejné budovy v Rusku. Skutečně nevíme, co způsobovalo onen puch, na všech poštách, v obchodech či úřadech, v kině i na nádraží. Dokonce i na policejní služebně, kterou jsme později nedobrovolně navštívili, byl tento puch cítit. Ale o tom až později.

Nyní jsme stoupali po schodech do třetího patra, kde jsem byl já a mí kamarádi Ivan, Olin, Luďa, Jirka, Vašek, Zdeněk a Eda ubytováni. Jednalo se v podstatě o třípokojový byt, kde jsme ve dvou místnostech spali po třech a v jedné parťák Ola a Vašek. A samozřejmě sociálky. Ty byly docela klasické, jako u nás. Snad jen záchod byl posazen, z nějakého neznámého důvodu, na asi čtyřiceticentimetrové podezdívce, takže si člověk připadal, jak na opravdovém trůnu, nebo pokud jste pozorovali malá černá zvířátka, která běhala po dlažbě pod vámi, jako tenisový rozhodčí.

Ostatní byli ubytováni podobně v jiném patře.

Při příchodu na pokoj jsme se dočkali ještě srdečného uvítání od tří Slováků, kteří už byli na místě před námi a měli za úkol postavit katry a celou naši základnu, kde jsme měli pracovat. Byli tam už dva měsíce a tak to byli zkušení harcovníci. A tak na místo nějakého vybalování, či dokonce ulehnutí, jsme sedli na jeden pokoj a se zájmem poslouchali, co nám naší noví spolupracovníci povídají.

Nejdříve nás čekalo klasické vzájemné představení, kde jsme se dozvěděli, že se jmenují Peter, Jano a ten třetí se nám určitě taky představil, ale vzhledem k tomu, že pocházel ze Skalice, která leží na česko-slovenských hranicích a nemluvil ani česky, ani slovensky, tak mu říkali „Pojebaná križovatka“ a u toho jsme zůstali i my.

Docela nás překvapilo, že všichni tři ve svém hovoru hodně používají ruská slovíčka. Nejdřív jsme si mysleli, že proto, aby na nás zapůsobili, ale po měsíci, strávené mezi Rusy, byla naše ruština natolik dobrá a přirozená, že jsme mluvili napůl česky a napůl rusky i mezi sebou. V duchu jsem si představoval moji „taváryšč učitělnicu“ ze základní školy, jak by byla se mnou spokojená. Ona totiž považovala ruštinu, stejně jako většina ostatních „učitělnic“, za nejdůležitější jazyk na světě a neustále nám tvrdila, že jednou se tak bude mluvit na celém světě. To je děsná představa. Ale na druhou stranu, Pámbu zaplať za to, co nás naučila.

No a v družném hovoru, ve kterém jsme setrvali téměř do ranního kuropění, padly i poslední zásoby slivovice a přišla na řadu vodka. Při tom jsme se dozvídali různé historky a zážitky, které už měli tito tři za sebou. Poslouchali jsme s otevřenými ústy a vždycky, když se nám zdálo, že nám tak trochu „krmí uši“, se nám vybavil onen „nákladní motocykl“, který jsme cestou potkali a uvěřili jsme všemu, co nám povídali.

Ale vzhledem k tomu, že se nám v těle krev začínala měnit na alkohol, si pamatuju jen přísloví, které Peter opakoval každých pět minut.

„Vieš, kamarát, musíš piť, abysi zabudol!“

A tak jsme pili, i když přechod ze slivovice na vodku mnozí nezvládli na první pokus. Nevěřili byste, jakou reakci vyvolá, když se v břiše smísí dobrá poctivá slivovice a „vodka pšeničnaja“, jak stálo na etiketě pivní láhve, ve které se tento „nápoj“ prodával.

Vždycky, ještě doma, mně připadala vodka, jako okena, ovšem proti tomu, co jsme pili tam, byla i ta okena nektarem pro bohy na Olympu.

A tak si u mnohých, včetně mně, tělo nedokázalo s tímto šokem poradit, a k mísení obou nápojů nemohlo dojít. Nejdřív bylo nutno udělat v žaludku místo pro vodku, která se stala po další tři měsíce i pro nás, tím, čím je pro ledního medvěda sníh, či pro rybu voda.

Nicméně únava z cestování, alkohol a nové zážitky udělaly své. A tak jsme, pomalu, jeden po druhém odcházeli do svých, zatím ještě neustlaných pelechů, abychom načerpali sil na náš první pracovní den.


Kterak jsme šli prvně do práce, aneb seznámení s technikou

 

Řeknu vám upřímně, že takové probuzení bych nepřál nikomu. Dovedete si snad představit, když v podstatě dvě noci nespíte, pijete jak k smrti odsouzený, moc nejíte a pak se máte probudit?

Hrozná představa, ale vše musíte znásobit, neboť se probouzíte v RUSKU! Probouzíte se do tvrdé reality a představa, že by to vše byl jen sen, je nenávratně v p…!

Podobný pocit jsem snad zažil jen na vojně, když jsem se probudil po těžkém draku, byl jsem druhý den v přijímači a velitel nás v maskáčích hnal na rozcvičku.

Slunce pálilo už od rána a to nebylo na naše hlavy nic příjemného. Tápali jsme po pokoji, naráželi do sebe, vzájemně jsme se snažili dostat jeden druhému na hajzlík a mezi prázdnými lahvemi od alkoholu, jsme marně hledali něco, co by neobsahovalo procenta a čím by se dala zahnat Sahara, která se vytvořila v našich ústech. Vodu jsme se zatím neodvažovali pít. Nostalgicky jsem si vzpomenul na svou ženu, která mi byla doma v takových chvílích na blízku a která sice za ustavičného lamentování, mi nosila obklad na hlavu, nebo kinedryl a někdy dokonce i kbelík až do postele. Ovšem manželka daleko, Pámbu vysoko, tak vše bylo jen na mně a potažmo na nás samotných. A to jsme měli již nastoupit do práce.

V tom se objevil ve dveřích rozesmátý Peter, který vypadal, jako kdyby se vrátil z nějaké odborové rekreace. Vyloženě zářil, v ruce držel láhev „pšeničné“, kterou nám podával se slovy:

„Čo je chalani? Vyzeráte, ako pred popravů! Tuná si dajte, lebo čím stě sa pokazili, tým sa aj napravíte!“

První našel odvahu Luďa. Třesoucí rukou vzal láhev a lehce z ní upil. A my všichni ostatní jsme na něho hleděli se zájmem, co to s ním udělá a zároveň s odporem, jako kdyby překusoval ropuchu.

Trochu mi to připomínalo potkany, když jim nasypete jedu. Taky, než se do toho pustí ostatní, pošlou ochutnavače a pokud to tento přežije, přidají se i ostatní.

A když se Luďa přestal šklebit a třepat, řekl jen „Tož dobré!“

A tak jsme následovali jeho příkladu. Vodka sice po draku chutnala jako benzín, nicméně je nutno podotknout, že nám docela pomohla a tak jsme „dali ještě jedno kolo.“ No a pro úplnost je třeba dodat, že ani jedno z následujících téměř devadesáti rán, se mnoho od toho prvního nelišilo. Snad jen to, že jsme po předchozím dnu už nebyli tak domordovaní, jako to první ráno, trénink je trénink, ale bez ranního „centrováka“ se to nikdy neobešlo.

No a nutno říci, že to byl opět Ivan, který svým – „Kúrva pojďte sa na něco podívať!“- nás vrátil do reality všedního Ruska.

Venku, po trávě, mezi paneláky, na sídlišti, si vykračovala babka. V ruce měla vodítko a na něm – ano už slyším nápovědu, že pejska. - Omyl! Na vodítku si vedla slepici, která se spokojeně pásla na čerstvé trávě.

Z úžasu nás vytrhl až Peter: „Na to si zvykněte, lebo ona sa takto prechádza ráno aj večer. Ona bývá v proťajšom dome a tu sliepku němóže pustit, lebo by ju ktosi zožral!“

A měl pravdu. Babku jsme tak potkávali po dobu asi měsíce a půl, pak už jsme ji neviděli. Těžko říci, kdo z těch dvou zemřel. – Jako první-.

Když jsme po asi patnácti minutách nasedali do „štábáku“ (což pro ty, kdo nebyli na vojně, je Praga V3S se skříňovou nástavbou, uzpůsobenou pro přepravu osob), bylo nám zase veselo a tak nějak všechno jedno. Jen jsme přemýšleli, kdo bude „ventru“ řídit, protože předpokládat, že bude v našem kolektivu někdo střízlivý, by bylo věru bláhové.

Ovšem z těchto úvah nás vytrhl Peter, který se vyhoupl za volant, dopil zbytek vodky a už jsme jeli.

Cesta do práce, nebo jak se našemu pracovišti rusky říkalo, na Bázi, měřila asi šest kilometrů a s naším štábákem jsme ji urazili za necelou půlhodinu, protože vedla vedlejšími cestami a ty vznikly v podstatě kombinací asfaltu a uježděním původně travnatého podkladu a nikdo se ani neobtěžoval z cesty odstranit kameny.

Báze, což znamená po překladu do češtiny, základna, tedy naše pracoviště, byl oplocený prostor, kde stálo několik budov a plechových hangárů, ve kterých měli sídlo různé ruské firmy. My jsme měli vyhrazený prostor v rohu, této základny, kde stály katry, automobilová technika a obrovská hromada klád.

Po příjezdu na pracoviště nás čekalo seznámení s technikou, na které budeme pracovat. Jednalo se o dva katry na řezání dřeva, jednu Tatru 138, kterou jsem měl přidělenou já, čtyři Tatry 148, které měli na starost Ivan, Zdeněk, Pavel a Ukrajinec Jurij, a konečně Praga V3S cisterna, kterou měl na starost Luďa a se kterou měl navážet pohonné hmoty. Ostatní měli pracovat na dvou katrech a řezat dřevo. Náš štábák, kterým jsme se dopravovali do práce, řídil v podstatě každý, kdo se dokázal posadit za volant.

Veškerá technika, včetně katrů, pocházela z výzbroje Československé Lidové Armády a datum jejich výroby se pohyboval někde v začátcích šedesátých let. Ovšem jednalo se o tzv. „uloženky“, tedy techniku, která nikdy nejezdila a byla zakonzervována ve vojenských skladech, a měla být použita, až by nás napadl americký imperialista, či německý revanšista, jak tehdy s oblibou říkala „strana a vláda.“

Prostě něco, jako novodobí Blaničtí rytíři.

Ovšem v Rusku naše Tatry nepůsobily žádné pozdvižení a to hlavně proto, že tato vozidla se do Ruska vyvážela, ale co obdivovali, tak naše Pragovky. Oni tyto vozidla neznali, a tak když Luďa přijel se svoji svěřenou technikou pro naftu, obsluhující Rus se ho se zájmem ptal:

„A to kakája mašína?“

Luďa: „Éto Amerikanskaja! Ford!“

Rus: „Trofejnyj?“

Luďa: „Da!Trofejnyj!“

Rus: „Nu, charošaja mašína!“

No nemá cenu, a ani to není mým záměrem popisovat vám každý pracovní den minutu po minutě.  Jednak ty dni byly velice podobné a jednak bychom se dostali do stereotypu. Spíš se zaměřím na jednotlivé zážitky, které mě, z odstupu času, připadají čím dál víc neuvěřitelné.

        


Kterak jsme obdarovali naše "bratry", aneb jak chutná vodka kapitán

 

Na Bázi a nejen tam jsme zažili a viděli možné i nemožné.

Tak například jednou se stalo, že asi padesát metrů od našich katrů, stavili rusové katry svoje. Jenže jejich místo byl samý močál, tudíž místo pro stavbu zhola nemožné, ovšem to bychom nebyli v Rusku, aby se nějaké řešení nenašlo. A docela jednoduché, i když ne právě levné. Rusové totiž asi po dobu třech týdnů, naváželi po celé dni zeminu a sypali ji do jednoho místa do močálu, až ho docela zavezli. Potom vybetonovali patky, na něj umístili katr a bylo to. Při stavbě betonových patek, pro uchycení katru, jsme si všimli, že pracovníci nosí beton v nosítkách, tak jako kdysi na stavbách u nás, což už dnes můžete vidět jen ve starých filmech o stavění přehrad. A tak se zrodil nápad. Vyrobili jsme z porůznu nalezených desek pravé české kolečka. Místo kola jsme uřezali plátek z pěkně kulatého kmenu. Náš výrobek prázdná vážil asi tolik, co dvoje obyčejná kolečka plná písku a museli je tlačit dva chlapi, ale přesto jsme šli naše sousedy obdarovat. Původně bylo myšleno vše jako vtip, ovšem Rusové si to vyložili jako „bratrskou pomoc“ a s velikými díky celé dřevěné monstrum přijali a ihned ho zařadili do pracovního procesu. A světe div se! Naše dřevěná kolečka, se kterými jezdil jeden!  pracovník , vydržela vozit beton plné tři hodiny, než se objevil v našem „ležení“ Rus, který s těma kolečkama jezdil a pravděpodobně tím stoupla i jeho důležitost v kolektivu svých spolupracovníků. Rus se představil jako Andrej a hlasem smutným, jak ceremoniář v krematoriu pravil: „Privět! Gruzóvaja těljéžka slamála. Jesť móžno sdělať nóvuju, pažálsta?“

A podával nám dvě láhve vodky s názvem „Kapitán“

Samozřejmě jsem pomoc slíbil a za hodinu byly kolečka nové a Andrej, když si pro ně přišel, až slzel dojetím.
My jsme potom slzeli při ochutnávání vodky Kapitán, protože nic podobného jsme nikdy víc nepili. Abych vám přiblížil chuť vodky Kapitán, musím být trochu nechutný. Možná už jste někdy cítili, jak páchne stolice po nadměrné konzumace slivovice, tak přesně takhle chutná vodka Kapitán. Proto jsme tyto láhve nikdy nedopili a zůstaly na pokoji i po našem odjezdu, což bylo co říct. Náš parťák Ola to nazval raketovým palivem a myslím, že byl rozhodně blíž, než ti, kteří tomuto „moku“ dali název vodka. Taky to byla nejlevnější vodka, kterou obchody nabízely.

Jen pro orientaci uvedu několik cen a kurzů, abyste si udělali představu.

Tak za 1 dolar, který měl tehdy hodnotu něco přes 30 Kč, jste dostali od 130 rublů na venkově po 150 rublů v Moskvě. Kopějky se už nepoužívaly. Půl litru pšeničné vodky stál 130 rublů a nebyla nic moc, nicméně asi nejlepší s těch, které místní konzumy nabízely. Vodka Kapitán stála 60 rublů, což znovu vypovídá o její kvalitě.

Lahvové pivo „Klínskoje“ stálo 8-9 rublů a horší „Žigulovskoje“ okolo šesti rublů a točené bylo jen „Žigulovskoje“a stálo do 5 rublů.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru