UBOAT

   Přišel jsem domů v pohodě, a potkal jsem matku. Můžete přijít domů jakkoli v pohodě, ale když ve dveřích potkáte matku, máte automaticky průser. Nejsou výjimky, vesmír zná miliardu různých náhod, ale ani jedinou výjimku.

 Byl jsem sjetý- normálně- na prach- do pohody, její pěstičky bušily do mé hrudi, směšně a zoufale, nebylo mi jí ani trochu líto, a výjimečně jsem nelitoval ani sebe, vykřikovala výhružky, prosby, zaklínadla a hovna.

  Byla cizí, dobrý Bože odpusť mi, byla tak cizí, hysterická ženská, zaklínající se mým životem, hledal jsem v sobě zbytky lidství, hledal jsem v sobě zbytky fetu který mě před chvíli nutil objímat kdejakou krávu, hledal jsem v sobě lepší Já, a nenašel jsem ani to blbé prázdno, byl jsem bod před velkým třeskem, který vybuchl. Stál jsem a tupě civěl na dveře, které provokativně zabouchla, mohl jsem zaklepat, mohl jsem zaškrábat jako fotr, a slibovat nemožné, mohl jsem něco udělat- neudělal jsem to. Civěl jsem na zabouchnuté dveře, a všechny jedy ve mě křičely: rozkopej je, zapal ten posraný barák a uteč- uteč debile.

  Neudělal jsem to, otočil jsem se na podpadku, a šel  bez smyslu chladnou nocí, občas utíkal, občas sprintoval, poskakoval na místě, polykal jsem zbytečné slzy a vzdor, nepřekonatelný vzdor, který mě činil silnějším a silnějším,polykal jsem vzdor, který nešel pozřít- gigantickou kreaturu zhrzeného Já, chtěl jsem polknout sám sebe, a v tom samopozřívajícím běhu, jsem si uvědomil beznadějnost své situace- nemám už nic, vůbec nic,kromě dvou pětek v kapse a pocitu absolutního prázdna.

  Byly tři hodiny ráno, venku mínus dvanáct, a šílený hlad mi rval žaludek- to sis pomohl rebele, vyčítalo mi něco, co by se za střízliva, dalo nazvat svědomím. "Uvažuj hňupe!"- křičel jsem, možná i nahlas, koho teď natáhneš? Domů nemůžeš. Babička zavolá mamce. Kamarádi tě pošlou do Dža. Zbývala jen jediná štace- Uboat. Uboat- starý blázen o kterého se žadný z jeho potomků nechtěl starat víc než je zdrávo- velké investice totiž přinášejí nejistý výnos. Uboat ten největší podivín na světě.

Bušil jsem na dveře jako vzteklý, než se konečně rozsvítilo.

" Gdo je?" ozvalo se.

" To jsem já dědo ,Honza".

"Kery Honza, do řiči?"

"Hanys, synek Karla."

"Kereho Karla?"

"Tvojeho Karla, do prdele!"

" A gdo umřel?"

"Nigdo Opa, proboha otevři, bo zmrznu."

Dveře se potevřely.

"Podaj ruku!"

Prostrčil jsem zkřehlou ruku škvírou ve dveřích.

"Kurwa Johan, to si němuh povědžeč zaraz?!"

Mohl, ale bylo by mi to hovno platné, naštěstí jsem byl konečně v teple, Uboat přihříval na plotně polévku a mlčky proti hrudi krájel tlustý krajíc chleba, díval se někam přez moje rameno jako bych tu nebyl.

"Utekl jsem z domu dědo."

"Ja?"

"Ano, mohl bych u tebe chvilku bydlet?"

"Čemu ni." opověděl nezaujatě trhajíc kousky chleba do vařící polévky.

"Nebudu ti na obtíž, vlastně tu jenom občas přespím"

"Čemu ni." odpověděl v klidu, a postavil přede mě talíř polévky s natrhaným chlebem, vedle kterého položil krajíček namazaný máslem a slánku.

"Susedži zabijali, to dobra zuppa, ale němam už ovara, bo sem ho zid." řekl a v očích mu zajiskřilo

Bylo mi vlastně jedno že sousedi porazili prase, bylo mi jedno že děda sňedl ovar, byl jsem v teple a měl před sebou talíř polévky, bylo mi jako v ráji, tupě jsem pozoroval tu malou kuchyni, chtěl jsem vzít lžíci, ale mimořádně silný stisk mi sevřel zápěstí.

"Ty se němodliš?"

"Já už to neumím dědo"

"No to opakuj," řekl v klidu

Uojcze nasz, kery jeżeś we ńebje,

bydź pośwjyncone mjano Twoje.!

Przińdź krůlestwo Twoje,

bydź wola Twoja,

jako we ńebje, tak tyż na źemji.

Chleb nasz kożdodźynny daj nům dźiśej.

A uodpuść nům nasze winy,

jako i my uodpuszczůmy naszym winńikom.

A ńy uwůdź nos na pokuszyńy,

ale zbaw nos uode złego.

Amyn.

 Opakoval jsem po něm slovo od slova  Otčenáše, a pak jsem zhltal tu skvělou zabíjačkovou polévku s chlebem, který jsem si zapomněl osolit. Seděl naproti, pohledem míříl někam nad mé rameno, oči mu zářili.

"Dědo proč jsi chtěl vidět moji ruku?"

Vyhrnul si košili, z předloktí sundal kožený chránič zakrývající obrovskou jizvu, a položil ji na stůl.

"Už viš?"

"Nevim." odpověděl jsem, a položil na stůl svoji ruku s malinkou jizvou z dětství.

"Idžem spač" řekl a rozestlal mi gauč

"Dobrou dědo" špitl jsem když zhasínal.