Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Amour, dépravation...

19. 01. 2010
6
8
1527
Autor
Harty

Zimmer, dlouhá noc, a já.

Nádech.

Výdech.

Rána.

Nádech.

Výdech.

Rána.

Nádech…

 

Hrudní koš dunící jako vlak projíždějící tunelem. Třas. Slza. Vidíš ji? Stéká po bradě, ale ke zhluboka nadýmajícím se ňadrům nedoteče. Setřeš ji. Kapesníkem plným vzpomínek rozetřeš smutek po tváři. Hlava rezonuje pod údery srdce. Arytmie?

 

Heroin.

 

Zapal si, jen si tu cigaretu dej. Nezapomeň na vodku. Ptáš se, jestli došlo víno. Zavrtím hlavou a barvy se rozmažou do úchvatných tvarů.

Vyfoukneš dým. Kašel. Slzy. Krev stékající z koutku úst.

Máš dokonalé tělo. Miluji jej. Pod nápory dávky se zkroutí jako ve vyvrcholení vášnivé noci. Zbožňuji jej.

Po pár minutách krev dokape na bradavku. Jsi nahá, dokonalá. Típeš cigaretu, saháš po další. Třese se ti ruka. Kolena o sebe narážejí v dokonalé symfonii tichých ran. Nemůžeš dýchat. Dusíš se, rudneš. Brečíš. Dívám se na tebe a je mi nádherně. Tvé tělo se svíjí, nehty vyrývají do stehen červené brázdy. Na koberec dopadají kapky krve, snad i kousek ukousnutého jazyku. Nebo to byl jen krvavý hlen. Jsi úžasná, to mi stačí.

Nadechuješ se. Dýcháš přerývaně. Líbí se mi to. Zapalovač ti třikrát spadne, ale nakonec si zapálíš. Kouříš jen Petry. Chtěla bys Davidoffky, ale musíš šetřit. Matroš brzy dojde. Opět roztíráš slzy po tváři, tentokrát rozmažeš i krev. Vypadáš jako Indiánka. Hnědé, mastné vlasy slepené na ramenou. Krev na tváři.

 

Záchvat kašle.  Zvracíš. Na snídani jsme měli starý chleba s jakousi pomazánkou. Pliveš chuchvalce krve. Cigareta ti spadne na koberec. Plný euforie se dívám na dým. Na tebe, když si otíráš ústa. Koberec se pálí. Miluji tu vůni. Zachroptíš a zvedneš cigáro ze země. Chvíli jej jen držíš, než ti dojde, že ti pálí kůži na prstech. Rozdrtíš jej, hodíš na zem a prsty strčíš do pusy.

 

Chce se mi plakat štěstím. Vstaneš. Bosou nohou rozmažeš zvratky. Bezvládným krokem míříš ke kuchyni. Upadneš. Usmívám se. Tleskám. Padáš tak dokonale, ladně.. Zvedneš se na nohy, pokračuješ. Za chvíli se vrátíš. Nová krabička, z poloviny vypitá láhev Merlotu. Dokymácíš se ke křeslu a pustíš rádio. Hrajou Wonderful world od Armstronga. Dopadneš. Napiješ se. Zapalíš cigaretu.

 

Pomalu vstanu a mířím k tobě.

 

Kouříš.

Piješ.

Pláčeš.

Miluji tě.


8 názorů

Winter
28. 02. 2010
Dát tip
Možná tam to osobní stanovisko vtiskuješ příliš násilně. Ke konci už mi připadalo poněkud podezřele - podobně jako kontrast "těla textu" s již poměrně vyčerpaným závěrem (třetí odstavec od konce). Jinak asi nejuhlazenější z těch, které jsem četl. Tip.

Lakrov
20. 01. 2010
Dát tip
Je to sice takový prvoplánově burcující textík (odborník by se možná zmínil o patosu), ale dočíst se to dá, myšlenku v tom shledávám a po slohové stránce je text v pořádku. A je-li ti opravdu jen tolik, kolik píšeš... Tip

baaba
20. 01. 2010
Dát tip
souhlas s Taklamakan a zopakuji MÁŠ TALENT!

Rendalt
19. 01. 2010
Dát tip
Zvláštní, ale něčím mě to zaujalo.

Garay
19. 01. 2010
Dát tip
Věk? A hraje to vůbec roli? To je ... krásná dekadence - protimluv. Souhlasím, že by to byl fajn ůvod (a důvod) k nějakému delšímu dílku. PS: já nevím proč, ale cítím v tom "francouzský parfém" mixlý s "ruským srdcem" :).

Taklamakan
19. 01. 2010
Dát tip
spíše než povídka je to taková náladovka, která by mohla sloužit třeba jako úvod k nějakému delšímu dílku. takhle je to spíš taková báseň v próze. ale musím říct, že vydařená. zpočátku lehce drhne, ale pak nabere spád. máš talent.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru