Kontrapoetika III. - poezie vepsí aneb pes i mystika

Než se budeme konečně zabývat detailním návodem jak vyrábět básně, je potřebné si vyjasnit pojem a úlohu kritiky a také se definitivně zamyslet nad kardinálním (srdečním) problémem: “Existují objektivní kritéria hodnocení básní, poezie, literatury a potažmo umění vůbec?”

Začneme pojmem kritiky. Už ve znění slova slyšíme vedle krytu i jakási kriteria, tedy podmínky za kterých lze či nelze cosi předkládaného přijmout. Abychom se vytrhli z abstraktního světa s různě nečitelnými záměry napsaných slov, vypomůžeme si při našem uvažování srovnáním tvorby poezie s jinou zájmovou činností, a to s přechováváním psů. Báseň je přeci také takový pejsek, co se buďto motá pod nohy nebo poslouchá (někoho) na slovo. Když jdete pejska vyvenčit rovná se to jakési publikaci básně, která má své životní kontexty (souvislosti). Dejme tomu, že pejska najdete na návsi vesnice, kde ho vyhodil neznámý kruťas bez obojku na mráz. Když se ustrnete a vezmete ho do své vytopené vilky, dá se říci, že jste si ho původně nevybral, prostě na vás zbyl a vy si musíte při jeho publikaci na veřejnosti poradit s vlastní důstojností. Někdo by mohl namítnout, že takhle básně nevznikají, ale to je jenom nedorozumění. Takto vznikají básně, které se vyznávají z odmítnutých citů, jež dočasně zachvátí autorskou mysl a přesto musí být někomu sděleno, že došlo k jakémusi přebytku vášně či něhy nebo třebas i jen soucitu. Tyto vyznavačské (arteterapeutické) básně nelze kritizovat tak, že řekneme: toto nejsou básně. Stejně tak nemůžeme o nalezeném oříškovi říci, že nejde o psa. Z toho plyne, že všechno co štěká je pes báseň. Tento pohled zdůrazňujeme proto, aby bylo hnedle jasné, že kritik, který triviálním způsobem odmítne jakoukoliv, byť slaběštěkající, báseň uznat za postmoderního psa, se vědomě mýlí jen aby ušetřil energii svého interpretačního zkoumání. Kritici, kteří ovšem cílí již proti přechovávání psů nás vlastně nezajímají, protože jejich úhelným problémem je úplné odmítnutí pojmu psa - básně a takoví by měli spíše působit někde v oblasti asfaltování únikových dálnic nebo asistovat ve zkušebně tvrdnutí betonu.

Chytřejší kritik se, dle našeho mínění, vymkne naší společenské kontrole tak, že označí štěkající báseň za nezajímavého psa. Takový nezajímavý pes neštěká autenticky (pravdivě) a hlavně ani záměrně a neposlouchá jeho, ale jen naše povely. Takový falešný pes podle něj štěká vylhaně a vlastně ani nežije a když už to musí být, tak štěká jen tak do větru o radosti ze života nebo z příliš obyčejného hladu. Zmíněný kritik vám nepohlídá psa, protože většinou už má svůj přeplněný psí hotel. Z věčného štěkání mu intonace splývají a v hotelových pokojích se pořád musí uklízet jak to všude páchne rozmrzelými výkaly… Váš cizí pes nikdy nebyl přítulným štěňátkem, nikdy vás nevaroval jasnozřivě před životním nebezpečím, nevynahradil vám zradu paničky se kterou jste se seznámil při venčení svého neautentického miláčka a nečekal trpělivě až se odmilujete od jejího nedosažitelného okna, ačkoliv všechny rohy v okolí jsou řádně označeny drzou psí močí, která nám lidem páchne tak stejně… Váš příběh je potom příběhem toho vlastně neprožívajícího psa, neživotný, nečitelný, prašivý a posléze zaprášený na měsíce netknutém stolku u postele.

Je čas abyste s takovým psem zašli ke kadeřníkovi, na cvičák a do psí matriky a posháněli dostatečně neuvěřitelný rodokmen; naučili psa číst lépe cizí myšlenky a navoněli ho už konečně i zevnitř parfémovanou psí granulí… Když se vám podaří přečesat strakatého oříška na bílého závodního chrta, který skutečným chrtům na soutěži oháňkou utře sliny, že námahou před cílem uschnou zděšením z veřejné potupy svých páníčků, máte skoro vyhráno; máte papírek, do nějž ještě nebalte ulehčeně cigaretu, ale mávejte jím na ochranku vpouštějící na vysílání večerních zpráv. Vemte si hypotéku a podplaťte všechny příbuzné a kamarády jejich kamarádů, aby vám poslali hlasy ve veřejném hlasování o nejsympatičtějšího psa s univerzálním štěkotem, jenž obsahuje dokonce i kódované signály mimozemských pejsků z ještě nezrušených původních galaxií - a tehdy budete mít konečně vyhráno. Kritik vás konečně zahrne do své příručky “archeologie psa” protože už budete pár desítek let po smrti. V muzeu budou nevěřícně obcházet vašeho vycpaného psa, jehož mezitím označili kyno-vědci za původnějšího vlka, čehož jste si za života vůbec nevšiml. Muzeem otřásá dokonale vyčištěný záznam štěkotu vašeho oříška, před nímž si návštěvnící s odporem zacpávají uši. Ale kde jste vy a vaše původní poznaná pravda o vašem psovi? Zřejmě na pravdě boží…

Co tedy udělat, aby se váš pes jevil pravdivým a žijícím již za vašeho života? Zde je tedy již jádro pudla - důležitá redukovaná otázka: komu se může pes jevit pravdivě nebo alespoň nejpravdivěji? Můžete snad někomu jinému dokázat, co jste cítil při prvním (vědomém?) pac svého oříška? Nebylo to jenom nějaké vaše štěstí mezi psem a člověkem? Proto jsou vaše básně protkány nejasným štěkáním a různě pleskavým zvukem slz dojetí, které nekontrolovaně sklouzly na vaše ošoupané linoleum dláždící vaše životní mauzoleum. To je ta pravda. Obyčejné prožitky. Jak se ale může stát, že kdokoli cizí rozpozná tyto vaše zcela obyčejné prožitky a ocení je jako krásné, zajímavé, svádějící, lákající, neuvěřitelně uvěřitelné, obyčejné..? Sic! Nevěšte hlavu, nijak to nejde. Všechno je to otázka pouhé moci. Vy někomu to pac především musíte říci, protože sdělením se to původní pac stává největším PAC, které kdy v světě šírém vůbec bylo. Spoléháte, že takové obyčejné pac dělají i jiní přechovávatelé psů - básní a tato analogie (podobnost) vám vytváří iluzi možného sdělení. Přeci se každý musí nad tím pac dojmout zcela stejně. Řezníkův dobrman, ochrankova doga, paní Vomáčkové pinčl, každý pejsek vysekne pac úplně stejně. Stejně? Každý skeptik přeci ví, že stejné něco s něčím být nemůže. Všechno může být jen v určité míře podobné. A tato míra podoby je oním zmatkem v úvodu hledaných kritických kritérií, za jejichž samovolné spolupráce podpořené mocí souhlasícího, přikyvujícího, unaveného, bezradného kritika dochází k uondání, které nazýváme pravdou. A přitom jde jen o velmi malou, mocí přikývnutí posvěcenou podobnost. Ale my věříme ve stejnost. A věříme-li dostatečně důrazně a máme-li dostatečnou moc rozkývat souhlasně něčí hlavu - máme pravdu. Ve skutečnosti ovšem nemáme nic, to jen ostatní z nás mají těžkou hlavu…

Pravda je jenom taková, že se podobá státem, skupinou, někým kývajícím uznané podobnosti s čímsi původním. Státem uznaná pravda (podobnost) se ovšem nijak nepodobá oněm našim mystickým zážitkům, které můžeme číst v jakékoliv poezii, již pro sebe otevřeme tím, že se rozhodneme porozumět svému psu a sobě. Za toto naše rozhodnutí vždycky něco chceme. Uznat všeobecnou platnost pac našeho psa. PAC a pusu, kdo neštěká nekouše.

Problém však nastává, když se ocitneme mezi těmi, kdo o existenci psů vůbec nic nevědí a poznali se akorát s jejich blechami. Pro ně je existence psů šokem. A přesto i tací jsou našimi kritiky. Vynechám pro jistotu ty, kdo pozorují našeho psa na ulici od nedělního psího guláše; tyhle prohnané kruťasy - ultrakritiky nemůžeme nikdy přesvědčit o hodnotě PAC. Přesto zůstaňme pacifisty. V tom právě je smysl postmodernismu, že dokářeme udržet mír mezi mystickým PAC a zavrčeníhodným pac. Svou sílu k pacifismu čerpáme především z toho, že věříme i cizímu pac jako vlastnímu PAC. Lze tedy shrnout, že každé pac je objektivně nepopiratelným prožitkem, který nelze bagatelizovat jeho znevěrohodňováním. Poukazovali bychom totiž na nevěrohodnost individuální existence, čímžto bychom se mýlili a místo špatně exponovaných záběrů fotek bychom kritizovali samotnou skutečnost. Jádro věci je v chemickém postupu vyvolání fotky a v nevhodném čase a místě pro výřez expozice našeho jinak hodnotného PAC.

Stejně objektivní je, že státem, sektou či někým uznané pravdě však neunikneme. Svět je protkán těmito pravdami, jež si vynucují, štěkajíce odevšad, naši pozornost. Naše pozornost je naše svoboda. Jsme-li bezradní nad cizím štěkotem - muchláme a zahazujeme jinou a cizí vůli básně. Podobnost největšího PAC se scvrkává na nudné, zvetšelé, každodenní pac. Někdo však musí neustále křičet : “Takhle vypadá hlavní PAC”, a sykat: “Tohle pac jej jenom vedlejší…!” Proto bychom měli svým kritikům neúplně věřit. To je opak úplně nevěřit. Kupříkladu na literárním serveru Písmák by měli kritici mít hodnotnější rating (což není ani podobné např. Rathovu stanovisku, ale porovnatelná hodnota skutečně vykonané kvalitní kritické práce). Kritici by měli mít v seznamu úspěšných děl desetkrát větší hodnotu při svém výběru než dnes, kdy představují pouhých pět tipů. Měli by mít přinejmenším padesát, aby vůbec mohli míchat kartami, které svým šustotem přivolávají pozornost k tomu nejkrásnějšímu PAC. Jinak se ze zmatečného šumu sektářského pokyvování - tipování každého náznaku pac stává zatuchlý chlívek sebehodnotícího se klanu, který nikdy nebude mít odvahu opustit sám sebe a nikomu jinému svoje spokojeně pochechtávající se kýčovité MEGAPAC už nikdy nepřepustí. Smyslem je možná změna, nikoli, jakkoliv přirozeně ustálená, skupinová direktiva MEGAPACPAC. Takovou změnu mohou nastolit pouze odvážní jednotlivci schopní postavit se proti proudu těch, co mají v pácu jen další svoje PAC a nehodlají si jej nijak umenšit.

---------------------------------


(Toto je výzva všem Norskům, Norskům1, jejdavildům, impresím, Moosovým, vindal drámům, blbounům nejapným a dalším megatipovaným nevzpomenutým entitám, aby se pokusily, spolu se mnou - osvíceným kritickým PrACantem, ovlivnit moudrého a hodného majitele Písmáka a skvělého administrátora Dera, by zavedli kritikům rating 1 výběr = 50 tipů) jinak by to nebyla žádná literární diskuze… .))