Ztracená pro lásku

U okna si rozčesala své dlouhé vlasy,
praskaly jako polínka v plameni.
Tajemné jiskry, tak skryté v kameni,
obnažily kousek její krásy.

Dívá se zasněně do oblohy,
jako když jeho tvář toužebně hledá,
sepnuté ruce a v tváři tak bledá,
jedem hadím ušknutá do nohy.

Ach, kam jen zmizel můj klid a tichý mír.
Kéž byli bychom skryti v snech.
Dva páry očí. Pohled. Šílený vír.

Nad čím zas přemýšlí Liliana?
Uteče, anebo zůstává?
Jak pyšná je, tak i laskavá.