Neplač, bratříčku

Víš, přemýšlel jsem. Ty vlastně nejsi zlej kluk. Ne, určitě ne tak jako někteří naši známí. Když to tak vezmu, měl jsi vlastně jen pořádně zkurvenou smůlu. Jako spousta kluků z chudších rodin, kde chlast a cigára jsou na denním pořádku, zatímco jídlo nebo teplá voda jsou odměnou za „dobré“ chování. Jo, tak nějak to asi bude. Tak nějak to totiž je vždy a u všech. Neboj, vím o čem mluvím. Vyrůstal jsem tam pár let před tebou. A Mark si tím prošel chvíli přede mnou. I Kate. Ti dva měli to štěstí, že v jejich době chlastal jenom táta. Máti sice jezdila po celých státech, doma byla tak třikrát za měsíc a to jen na pár dní. Pak zase jela. Byla modelkou, celkem slavnou.

Žiletky, žiletky..

Pak jí táta rozřezal tvář, zlomil ruku a nevím jak, ale nějakým způsobem jí po jeho ráně do hlavy vypadlo barevné vnímání u pravého oka. Pravda, nebylo to poprvé co jí ublížil. Dříve nepil, byl její fotograf. Ale po tom, co zjistil že máma spí s tolika dalšíma, vykašlal se na práci a začal pít. A pak jí mlátil. Stejně tak Marka a Kate. Ti se ale v sedmnácti sebrali a odešli ke svým přátelům. Nikdo je doma nedržel, táta byl rád, že je trochu prázdnější byt a máma byla v nemocnici, takže jim v tom zabránit nemohla. Mě bylo v té době deset, tobě okolo pěti. Po tom, co se máma vrátila z nemocnice, jsem čekal, že si nás odvede a budeme žít bez otce. Ale dopadlo to jinak. Z nemocnice se vrátila, v ruce poloprázdnou flašku whisky a v druhé zapálenou cigaretu. Vrazila do bytu, sedla si tátovi, sedícímu v křesle, na klín a vrazila mu dlouho pusu. Byla totálně na mol, v té době jsem to nevěděl ale vzhledem k tomu že spala se svým doktorem, k alkoholu se přidaly i nemocniční oblbováky.

Drogy, alkohol, drogy a děvky…smrt.

Čas od času se stavili Mark a Kate, aby nás na chvíli vytáhli ven. Nemohli si nás odvést, ani s námi být moc dlouho, kromě školy museli pracovat aby mohli splácet nájem. Ale vypadali oba spokojeně, Oba měli své partnery, plány a cíle. Mě bylo pouhých třináct, spousty jsem tehdy nechápal. Věděl jsem ale, že jim závidím, a že jednou taky uteču.

Za dva roky, když mi bylo čerstvých patnáct, se ale vše zamotalo trochu víc. S Markem se rozešla jeho přítelkyně, což byla první věc. Druhá byla ta, že Kate zemřela. Abych to vzal popořadě. Mark s Amy spolu chodili už pěkných pár let, ani nevím kolik, Ale prolezli spolu střední školu a stejně tak se snažili spolu zvládnout i vysokou. Bohužel, Mark přestože nebyl nijak hloupý, neměl to v hlavě ještě úplně a srovnané a když přestával školu zvládat, začínal experimentovat s různými podpůrnými prostředky, až se z toho vyklubala poměrně silná závislost. Nikdo o tom nevěděl, až dokud ho Amy nenašla, jak leží ve skriptech a dusí se vlastními žaludečními šťávami. Pomohla mu se z toho dostat, ale potom co byl měsíc čistý, sebrala svých pět švestek a odjela studovat někam do Evropy.

Popravdě, i když mi Marka bylo líto, smrt Kate byla mnohem horší. Kate neměla v životě velké ambice. Odmaturovala a nevěděla co dál. Na vysokou školu jít nechtěla a nelákal jí nudný stereotyp menšího amerického města. Proto, když potkala náboráře armády spojených států, měla jasno. Podstoupila klasický výcvik, chvilku zůstala ještě doma a pak hurá do Afghánistánu. Když nám na dveře zaklepali kapitán John Ramirez a Brad McGregor, vypadalo to, že naši nezůstanou jen u alkoholu.

Nasilí, řev… slzy a krev..

A tehdy to začalo. Jestli doteď naši jen pili, tak teď začali opravdu, ale skutečně chlastat. Po asi třech měsících jsme oba vypadali jako Zambie z filmu. Doma bylo něco k jídlu opravdu výjimečně, přestala proudit elektřina. Byt byl nasáklý alkoholem a cigaretami. Všude se válely prázdné lahve, špačky z cigaret. Rachot byl někdy ve dne, někdy v noci, každopádně oba jsme toho moc nenaspali. Já po čase přestal spát skoro úplně, ty jsi naštěstí usínal ještě celkem normálně. Do školy jsme chodili oba bledí, s kruhy pod očima a vychrtlí. Ne jednou jsem na svou adresu slyšel narážku na braní drog. Těžko jsem to mohl nějak vysvětlovat. Když však začínal být otec a výjimečně i matka agresivní, šlo do tuhého. S podlitýma očima jsme do školy jít mohli, s monokly a modřinami po celém těle už ne. Proto jsme začali chodit za školu. Ne však jako jiní, abychom pili alkohol, kouřili a flákali se. Našel jsem jednu práci, sice trochu nelegální, ale na druhou stranu,  obstarávání surovin pro „kuchaře“ drog, občas někomu nějaký ten gram zanést… nevynášelo to málo.

Pomoc…

Tou dobou mi bylo devatenáct, tobě asi patnáct. Doma jsme už nebydleli. Mě ze školy vyhodili, o tobě nikdo nic neví. Po pár měsících, kdy jsme běhali po ulici a sháněli různé pilulky a prášky, si nás všiml jeden člověk. Tehdy jsem se jeho jméno nedozvěděl, dnes vím, že ho všichni znají jako Korwuse. Bůh ví proč, ale měl jakousi slabost pro naše případy. Děcka, který život nakopal do zadku. Když nám jeden z našich kuchařů oznámil, že se po nás shání, napadlo mě, že jsem zašel moc daleko. Jedna věc je prodávání drog, druhá pletky s mafií. Ale neměl jsem na vybranou. Neustále měnit bydliště, nemít snad žádnou jistotu, oporu… Být sám, asi si prostřelím hlavu. Ale měl jsem zodpovědnost za Tebe, musel jsem najít nějaké řešení. Přiznávám, mafie není nejlepší řešení. Jednou se do toho člověk zaplete, a už není cesty zpátky. Ale měl jsem snad na vybranou?

Pomoc.

Starali se o nás dobře. Nebyla to normální mafie, jak ji všichni znají. Panoval tvrdý a nemilosrdný řád. Na druhou stranu velice spravedlivý. Nevím proč, ale Korwus to asi měl v krvi, dokázal se o své lidi starat tak dobře, že se nemusel bát jakékoli vzpoury. Myslím, že všichni, kteří pro něj dělali, by za něj bez váhání položili život. Zatímco já jsem procházel výcvikem, Tobě zajistil doplnění vzdělání. Nevím proč, ale opravdu si nás oblíbil a když měl chvilku čas, rád si s námi zašel do restaurace, nebo jsme si večer sedli a on nám vyprávěl o tom, kdy naše společenství vzniklo. Opravdu, skupinu založil jeden z jeho předků a vedení se předávalo z otce na syna.

Problémy… strach.

Začalo to chvíli po tvých osmnáctinách. Měl jsi před sebou pár posledních zkoušek, já už se poměrně aktivně podílel na činnosti organizace. Bylo toho hodně, obchody s drogami, lidmi, orgány, záhadné mizení lidí na objednávku… Vždy jsem si říkal, že to je možné jen ve filmech. Není. Nejhorší je, když to člověka začne bavit, pak si zvykne a stane se to jen adrenalinovější rutina.

Ten večer nás jeden z Korwusuvých zástupců poslal do jednoho domu na kraji města. Hrozně jsi chtěl jet s námi, ale nemohl jsem Tě vzít, ještě jsi nebyl právoplatným členem. V tom domě mělo být asi pět chlapů a třicet holek z Číny, které Korwus již koupil. Chtěl je rozmístit po celém městě. Dům stál na malém kopci a v oknech se nesvítilo. Asi půl kilometru daleko byl malý lesík a u něj jsme dalekohledem zpozorovali větší bílou dodávku. Stáli u ní dva muži, oba kouřili a o něčem se bavili. Vyrazili jsme k domu s odjištěnými zbraněmi. Tenkrát jsi to pěkně posral. Nevím kde jsi se dověděl, kam jedeme, ale když jsi vyskočil z toho příkopu s rukama nahoře a blbým úsměvem na tváři, myslel jsem že tě skutečně zastřelím. Chtěl jsem tě poslat domů, ale Danny se tě zastal a vzal tě s námi.

Když jsme vešli dovnitř, trochu nás překvapilo, že všech třicet slečen a ne pět, ale hned osm chlapů, leží na zemi. Prostřílení. Okamžitě jsme vytáhli zbraně a začali prohledávat stavení. Rozdělili jsme se na dvojice, někdo se vydal nahoru, jiní si vzali spodní patro. Já a Ty jsme se vydali do sklepa. Ve chvíli kdy jsme se již chystali nahoru, uslyšeli jsme výstřely. Hodně výstřelů. Zařval jsem na tebe, ať se schováš a několika skoky se dostal ke schodům. Bral jsem je po třech.

Když jsem rozrazil dveře, viděl jsem, že ti chlapi zas tak prostřílení nejsou. Na rozdíl od našich. Ve chvíli, kdy mi ramenem projela kulka a zavrtala se do zdi, proklel jsem svou ukvapenost. Má zbraň třískla o zem. Fascinovaně jsem pozoroval, jak se těla číňanek mění v jakousi fresku, rozmázlou přes celou zem. Druhý výstřel mi provrtal břicho.

Když jsi vylezl ze sklepa, byli pryč a já ležel na zemi. Necítil jsem bolest, spíš smutek a šok z toho, že si uvědomuju konec. A že strašně, strašně moc chci žít a dávat na tebe pozor. Jsi ještě dítě. Volal jsi Korwusovi, ať sem okamžitě pošle někoho, kdo mi pomůže. Usmál jsem se nad tou naivitou.

„Neplač bratříčku.“ zašeptal jsem ještě naposled, když nade mnou klečel a snažil se cáry svého trika obmotat mé rameno.