Detektiv část 4.

Podivně protáhlá hlava s úzkýma kočičíma očima a hadíma nozdrama se naklonila na stranu a široká tlama plná jehlových zubů se roztáhla do hnusnýho šklebu. Pazoura, mrtvolně šedá stejně jako zbytek těla, znovu vystartovala ke mně. Hlava mě příšerně třeštila a v uších mi zvonilo, ale nějak se mi povedlo znovu zamířit. Druhá kulka utrhla nepřirozeně dlouhou ruku v ramením kloubu. Teď jsem si uši už stihl aspoň trochu zakrýt. Vexill odvrávoral asi dva metry dozadu. Pořád ještě vřeštěl, ale z týhle dálky se to už dalo přežít.

      Dveře za ním se ale najednou otevřely. Nechápu, proč maj lidi ten blbej zvyk, lézt tam, odkud se ozývá uši drásající jekot. Každopádně chlápek, co se na nás přišel podívat, ztuhl na místě. Ten obličej nezapomenu. Mozek mu nejspíš řekl, že má řvát strachy, ale hlasivky to asi nějak nepochopily, protože zůstaly zticha. Jen tam tak stál a s pusou dokořán zíral. Vexill se otočil a s vřeštěním se chystal ke skoku. Znovu jsem zamířil. Pistole vyplivla třetí včelku. Vexillova hlava se rozprskla jako meloun, ale ta potvora se před tím už přece jenom stačila odrazit, zbytek jeho těla vrazil v plné rychlosti do chlápka u dveří. Při nárazu se ozvalo křupnutí a oba se zhroutili na jednu hromadu.

Do prdele! Přeběhl jsem k nim. Zbytek z Vexilla jsem odhodil stranou a chlapa si prohlídl. Byl v šoku. Určitě měl něco zlomenýho, ale byl naživu, a co je důležitější, při vědomí. Aspoň teda trochu. Pistoli jsem schoval a z kapsy vytáhl malý olůvko na stříbrným řetízku. I to mělo na sobě runy. Chlápka jsem párkrát propleskl. Začal něco blábolit a vydávat další divný zvuky. Ještě jedna rána. Oči se mu zaostřily. Výborně.

   „Slyšíte mě?“ Kývl.

   „Co to…“ podařilo se mu ze sebe vykoktat.

   „Teď mlčte!“ Možná jsem nemusel bejt tak ostrej, ale zabralo to.

   „Vidíte to?“ Zvedl jsem mu olůvko před oči. Znovu přikývl. Olůvko se mi v prstech otáčelo sem

a tam.

   „Nic z toho, co jste tu teď viděl, se nikdy nestalo, rozumíte mi?“ Přikývl.

   „Dobře. Nevíte, jak jste se sem dostal, ale asi vás někdo zmlátil. Jasný?“ Kývl.

   „Výborně. A teď bude nejlepší, když usnete. Probudí vás až doktor. Jasný?“ Nic. Byl mimo.

Tak to by bylo. Teď ještě tady ten bordel. Odnést jsem ho nemohl. Ne teď. Navíc se do dveří začal dobývat někdo další. Sakra! Jak já tuhle práci nesnáším. Opřel jsem se o polici, která stála hned vedle a které se tohle všechno nějak podařilo ustát v jednom kuse, a shodil ji před dveře. Byla vyšší, než šířka chodby, takže se zasekla o protější zeď.

      Na druhý straně chodby byly další dveře a u nich velkej přepravní box. Rychle jsem k němu přeběhl. Ignoruje nápis Don’t open jsem z něho strhl víko. Čistě náhodou byl úplně prázdnej. Aspoň trochu štěstí.

      Torzo Vexillova těla jsem nacpal do boxu i s ustřelenou rukou - na zbytky hlavy jsem neměl žaludek - a box zavřel a zamkl. Zkusil jsem dveře. Zamčeno. Paráda. Někdo se na druhý straně chodby začal dobývat i přes polici. Stříbrnejch kulek by byla škoda, takže jsem vytáhl Browninga. Na tuhle krásku jsem sice tlumič neměl, ale co na tom. Odstřelil jsem zámek a vyběhl ven. Byl jsem v uličce za divadlem. Tou jsem proběhl a dostal se na Třídu Kapitána Jaroše, zahnul doprava a došel až na roh Milady Horákové. Pak jsem vytáhl mobil. Vyčkávací tón byl delší než obvykle.

   „Adame?“

   „Jo. Myslím, že budete mít práci.“ Chvíle ticha. Pochopil jsem, že někam jde.

   „Takže ta spoušť je tvoje práce?“

   „Ne tak úplně. Tu holku má na svědomí jedna potvora…“

   „A ty dveře?“

   „Tam buďte opatrní. Za nima je trochu pomlácenej chlápek. Vlezl, kam neměl.“ Zase ticho.

   „Dobře, ještě něco?“

   „Jo. Je tam jedna bedna. Je na ní Don’t open. Potřeboval bych, kdybys ji mohl někam zašít.“

   „Mám se ptát, co v ní je?“

   „Můžeš. To, co zbylo z tý potvory.“

   „Aha.“

   „Jak to pude, tak si ji odnesu.“ Zase ticho. Určitě teď přemejšlí, jak mě nejlíp nakopat.

   „Dobře. Nechám to zajistit. A co ti dva?“ Teď jsem se zase zhluboka nadechl já.

   „Dělám na tom. Ozvu se ráno.“ Zaklapl jsem mobil a schoval ho zase do kapsy.

Takže zpátky pod zem.

      Tentokrát jsem šel chodbou přes hodinu, než jsem se dostal k městu a po další půl hodině jsem se uličkama propletl až ke Kainanově domu. Našel jsem ho v hlavní hale. Když jsem vešel, zase se tak připitoměle usmíval.

   „Předpokládám, že jsi ho našel.“

   „Jo, předpokládáš správně.“

   „No?“ Teatrálně se rozhlídl. „A kde je?“

   „Neříkal si, abych ho… přivedl.“ Zvedl jedno obočí. Sakra, další z věcí, který u něho tak nesnáším.

   „Policie má bednu s tím, co z něho zbylo. Zítra ti to třeba přinesu. A než zase začneš nějakou tvou duchapřítomnou přednášku, od kdy zabíjím na potkání, zabil jsem ho v sebeobraně, což znamená, že si začal.“ Jenom se sladce usmál. Nejradši bych mu vážně rozbil hubu.

   „Takže? Co naše dohoda?“ Pokračoval jsem ledovým tónem.

Úsměv mu z tváře zmizel.

   „A už na mě nic nezkoušej… brácho.“ V očích mu zajiskřilo.

   „Pojď za mnou.“ Otočil se a zamířil ke schodišti. Šel jsem za ním. Mlčky vešel do pokoje, ve kterém na posteli leželi ti dva. Pořád ještě byli naživu. Pořád spali.

   „Já slovo držím, bratříčku. Zvlášť k tobě. Jsme přece jedné krve.“ Jo, to bohužel jsme.

   „Probudí se, jakmile s nima přejdeš hranici. Nic si nebudou pamatovat. O to jsem se už postaral.“ Tak teď mě vážně překvapil. Najednou se rozesmál, až se mu bílé špičáky ukázaly v plné kráse.

   „Stačilo by mi jednoduché díky, ale tenhle pohled na tebe mi to tisíckrát vynahradí.“ Jak jsem si uvědomil, zíral jsem na něho s pusou skoro dokořán. Jsem já to ale vůl! Sakra!

      Kluka jsem si přehodil přes rameno a holku vzal do náručí. Měl jsem sakra co dělat, abych se vůbec postavil, ale dalo se to nakonec zvládnout. Prošel jsem mlčky kolem Kainana a zamířil k hlavním dveřím. Venku na mě čekalo další překvapení.

Moje Honda.

Kainan se tiše objevil za mnou.

   „Nejlepší asi bude, když pojedeš západním tunelem.“ V hlase mu už zase zněla ta jeho arogantnost.

   „Já vím.“ Odsekl jsem. Nasedl na motorku a ty dva posadil před sebe. Nastartoval jsem a pak se zarazil. Otočil jsem se ke Kainanovi, který pořád stál vedle mě. Nejradši bych ho zmlátil do kuličky, ale na druhou stranu, je to přece jenom můj brácha.

   „Díky.“ Pustil jsem spojku a přidal plyn, až motor zařval na celý kolo. A vyrazil pryč.