David a Eroica - verze 2.

Upravená, zkrácená první verze... nejlepší by byl asi jakýsi průnik mezi verzí první a druhou, ale na to už nemám čas. Zajímá mě ale Váš názor, tak piště co s myslíte vy...?

Hledala dál, stejně tak on                                                                                                     _

„A dlouho se nevracej, jen se tu pleteš pod nohy!“ volala za chlapcem matka, posilněná dávkou alkoholu, v němž topila žal nad svou láskou, nad svou „životní láskou“, jejíž jméno se měnilo jako jména v kalendáři. Chlapce si obvykle vůbec nevšímala a běžně ho nechávala doma samotného. Za to mu pak v úplně odlišném záchvatu, kdy byla patrně posilněna alkoholem zcela jiného druhu, kupovala dárky a dary, které syn nijak zvlášť nechtěl. Nyní byla ale ve špatném rozmaru a tak ho znovu vyháněla z domu. Vrátit se bude moct až v noci, až bude matka spát. Teď raději vezme nohy na ramena. Utíkal po prašné cestě, co nejdál od domu, ale příliš brzy se nechtěně zastavil.
„Au!“ vykřikl on i dívka, do které právě narazil. „Co vyvádíš? Kam koukáš?!“ zděšeně se na sebe podívali. Oba si mnuli čelo a rozhlíželi se kolem sebe, zda je někdo neviděl. V téhle části města ale zely uličky prázdnotou; většina domů byla opuštěných a zchátralých. Dlouhou dobu bylo ticho. Rozpačité, těkavé pohledy se však po chvíli uklidnily.

„Ten dům se mi nelíbí. Je smutný,“ řekla dívka a posadila se na kraj cesty. „Je smutný. Každou noc slyším, jak pláče,“ trochu překvapeně přitakal chlapec a otočil se k děvčeti, které vůbec neznal. „To staré domy dělávají,“ s pohledem stále upřeným na zdi opuštěného domu a na zarostlou zahradu s ovocnými stromy dívka téměř zašeptala, jako kdyby šlo o nějaké tajemství, o nějaké kouzlo, o kterém se nemluví. „Ty jsi odtud?“ zeptal se on.
„Ne tak docela,“ odpověděla ona.

„A často mluvíš s cizími lidmi?“

„Mluvím, nemluvím… není to jedno? Já jsem Eroica.“

„David.“

Mlčeli. Dívka pak utrhla stéblo trávy a strčila si jej mezi zuby. Jazykem do něj šťouchala, až se začalo zmateně kmitat. Do toho se přidal slabý vánek. Na cestě se točilo listí a zvířil se prach. David si zakryl oči rukama, ale Eroica jen přivřela víčka. Nechala vítr, aby si pohrával s jejími dlouhými vlnitými vlasy a paprsky zapadajícího slunce se střemhlavě vrhaly do souboje s jednotlivými prameny. V tu chvíli si David uvědomil, jak je krásná. Měl štěstí, že se s ní tady a teď doslova srazil... Necítil ale jen to. Právě byl zahlcen nekonečnými proudy informací, které mu poskytovaly jeho smysly. Zrak, čich, sluch… nevěděl, jestli se právě zamiloval do té dívky, nebo do svých smyslů, které mu tenhle zážitek umožňovaly. Každopádně byl šťastný i za bouli na hlavě, která mu už začala rašit na čele.

Když vítr ještě zesílil a vytrhl Eroice stéblo z úst, zvedla se, starostlivě si oprášila šaty a kamsi se rozeběhla. „Počkej, počkej na mě!“ volal chlapec. Ona se ale jenom smála a naopak se snažila dělat své kroky co nejdelší. „Neslyšíš? Počkej!“

Nakonec se dívka zastavila až u tamějšího potoka. Sedla si ke břehu pod jeden ze starých stromů, opět sáhla k trsu trávy, ale tentokrát utrhla stébla dvě. „Na,“ podala jedno Davidovi.

„Nechci, nejsem kráva,“ odsekl. „Hm, jak myslíš,“ ušklíbla se na něj, ale vůbec se jí jeho odmítnutí nedotklo. Chvíli bylo zase ticho, oba hleděli na drobné vlnky, které s poryvy větru měnily svůj směr i sílu. „Blíží se bouřka, bude pršet…“ přestalo Davida ticho bavit. „Bouřka se blíží, ale mine nás,“ oponovala mu s rozhodnutím.

„Jak to víš?“

„Nevím.“

„Řekla jsi to ale tak jistě – blíží se, ale mine nás!“ napodobil její hlas.

„Poznám to. Nevěříš?“

„Nevím, čemu věřit. Jsi divná,“ rozzlobil se kluk. „Já vím, ale to ty taky, bavíš se se mnou,“ usmála se. „Jsem jiná a ty taky,“ dodala klidně, vesele. „A to víš zase jak? To taky poznáš?!“

„Poznám.“

Netrvalo dlouho a vítr ustal. Pomalu ustal i chlapcův hněv a ustaly i vlnky na tmavé hladině.

„Tobě se tu líbí?“ zajímalo Davida, když ho napadlo, co všechno se v těchto místech kdysi odehrálo a co všechno by se mohlo odehrát i dnes. Dívka ale mlčela, jen pokrčila rameny. „Myslím, že nevíš, co se tady o těchhle místech vypráví,“ pronesl ještě, čekajíc na její reakci.

„Něco zlého?“ zeptala se.
„To záleží, jestli jsi strašpytel nebo ne.“
 „Já? Nejsem!“ „No dobře, řeknu ti to. Ale jen proto, že jsi to slyšet chtěla. Hlavně pak doma nežaluj, ano?“ dostal David konečně příležitost zapůsobit. „Za koho mě máš?“ ujistila ho Eroica a napjatě poslouchala. Zvedla se ze země a vzala ho za ruku. „Řekneš mi to cestou, ano? Veď mě, ráda si povídám, když někam jdu,“ a tak se oba zvedli a prostě šli.

„Tenhle potok byl kdysi prý nejčistší z okolních vod. Díky jeho bohatství vzkvétaly všechny okolní vsi. Pak ale přišla válka a jedna z bitev se odehrála i na louce hned vedle. Bitva to byla krutá, zemřelo mnoho dobrých vojáků, na obou stranách. Ranění, kteří si chtěli zachránit život, ti, kteří nechtěli být ušlapáni koňmi nebo jinak zabiti, se doplazili až sem k vodě. Zde však zůstali - nebylo kdo by se pro ně vrátil. Jejich krví a rozpadajícími se těly se pak voda zbarvila do černa.“

„Proč ne do červena?“ zajímala se Eroica. „Krev je červená, krev každého člověka je červená, i vznešených, i chudých, všech! Jen ti bohatí ale mají dost drzosti na to prohlašovat o sobě, že jejich krev je modrá,“ rozhořčila se z ničeho nic.

„Vím, jakou barvu má krev. Viděl jsem jí už spousty. Tady byla ale voda černá, protože voda plakala nad mrtvými. Tesknila za jejich životy,“ vysvětlil David Eroice pověru.

„Ale to není pravda, že?“

„Říká se to. Jestli uvěříš, je už na tobě. Máš z toho snad strach?“

„Věřím, že tu byla válka. Věřím, že tu lidé umírali. Věřím, že voda plakala nad zmařenými životy. Ale nebojím se.“

 „Ty se nebojíš takových míst? Kde zemřelo hodně lidí?“

„Svět už je tak dlouho světem, že už na každém místě jistě někdy někdo zemřel. A má proto smysl bát se světa? Před strachem neutečeš. Neutečeš před žádným strachem, ani strachem z bolesti nebo ze smrti. Strach je smrt. Ani před ní neutečeš.“

„Zase mluvíš divně,“ mračil se David. Nelíbilo se mu, když o smrti mluvila. Vůbec se mu nelíbilo, když se o smrti mluvilo. Byla děsivá. Měl z ní strach. „Tady zůstaneme,“ zastavil se, „téhle louce se říká Slunečná. To proto, že tady vidíš slunce zapadat za obzor. Nikde ho nemůžeš vidět déle než tady. Ráno sem nejdříve vklouzne a k večeru se tu zase nejdéle loučí.“

„Má to tady rádo,“ usoudila Eroica. Lehla si do trávy a koukala do nebe. David na ní tázavě pohlédl. Nechápal, proč to udělala. „Můžu se přidat?“ lehl si vedle ní.

Slunce zapadlo za protější kopce. Mraky byly stále ještě zbarvené do oranžové, občas až do růžové barvy, což se oběma moc líbilo a tak si s hlavami otočenými k západu vychutnávali zbytky dne. Eroica se pak otočila na východ.

„Támhle už je noc,“ ukázala Eroica na srpek měsíce. Svítil slabě, ale s každou vteřinou byl vidět zřetelněji. A tak tiše koukali na pomalu se rozjasňující noční oblohu. Počítali hvězdy, ale nakonec jich bylo tolik, že se nemohli dopočítat. „Co myslíš, kdyby nebyla denní obloha, kdyby prostě vůbec nebyla, byla by místo ní noc? Měsíc a hvězdy? Líbilo by se mi mít kolem sebe pořád hvězdy,“ uvažovala Eroica.

„Tobě by nechyběla ta světle modrá? Mraky připomínající zvířátka, ale i ty úplně beztvaré?“ zajímalo naopak Davida. Nevěděl, co jiného na její otázku říct, protože jemu by den rozhodně scházel. Dívka už ale neodpověděla. Přemýšlela nad jeho slovy.

„Už je pozdě, půjdu raději domů. Uvidíme se zítra?“ zeptal se potom David, oči plné ospalků.

„Stavím se pro tebe.“

„Ty víš, kde bydlím?“

„Myslím, že ano…“

Druhý den na ni David čekal. Marně. Celý den se nikde neukázala. Trochu zoufalý šel projít místa, kde spolu včera byli; bezvýsledně.
Byl naštvaný. Věděl, že nemá smysl se rozčilovat, ale dnes už svůj hněv přemáhal dost dlouho, takže není divu, že teď by nejraději všechno kolem porozbíjel a rozházel. Slíbila mu, že přijde. Slíbila mu, že se druhý den uvidí. Řekla, že ví, kde bydlí. „Lhářka! Nic neví! Neví vůbec nic, natož kde bydlím!“ křičel do prázdné místnosti. Ale tušil, že to co křičí, není pravda. Věděla přeci, že bouřka se jim vyhne a že je jiný než ostatní, že je také tak „divný“ jako ona a proto nemá jiné kamarády, než jí. Nebo už je zase sám?
Své nálady si často spojoval s barvami. Převážně s tmavými, protože se mu zdálo, že právě ony vystihují jeho pocity dokonale. „Jasně, budu malovat…“
Tak znovu sáhl po štětci. Šlo o velice silný štětec, se kterým maloval jen první tahy, které ale vždy udaly podobu celému obrazu. Smočil jeho koneček do barvy – černé, nebo snad tmavě modré, a udělal vlnovku. Vlnovku táhnoucí se pomalu a líně z levého horního rohu do pravého dolního. Z té vlnovky se později staly dlouhé kudrnaté vlasy. Sám David byl překvapen, že i přes jeho hněv, který bezesporu k Eroice cítil, byly vlasy zlaté, občas s tmavými místy – stíny. Maloval do pozdní noci a spát šel ještě déle. Tu noc ale namaloval své nejkrásnější, nejveselejší dílo, kterému se pak už žádný z jeho obrazů nerovnal.
Tu noc si podruhé uvědomil, jak je krásná.

Další den ho probudil štěkot psa. Vyběhl před dům a spatřil toulavého vořecha a klečící Eroicu, nadšeně a bez přestání ho drbající na břiše. „Ahoj,“ pozdravila Davida s úsměvem.

„Ahoj,“ pozdravil také, ale neusmál se. Byl zmatený. Vůbec nevěděl, jestli má být naštvaný, nebo šťastný, že přišla. Místo toho se raději zeptal, proč se včera neukázala.
„Psala jsem,“ řekla jen. „Psala? Psala - co?“ nechápal. Kdyby řekla cokoli jiného, třeba že musela pomáhat doma, ale… tohle opravdu nechápal.

„Psaní! Neznáš? Perem škrábeš písmenka do slov a do vět, které pak občas dávají smysl…“

„Já vím co je to psaní! Ale co jsi proboha psala? Proč jsi psala, když jsme se měli sejít?“

„Zapomněla bych to a to by byla škoda. Psala jsem o tobě. Jaký jsi a co prožíváš.“

„Jak bys mohla vědět, jaký jsem? Jsi holka, nic o mužích nevíš, jsme úplně odlišní!“

„O mužích toho možná moc nevím, ale o tobě a o chlapcích ano. Nebo myslíš, že ne? Vím, kde bydlíš, a nikdy jsem tu nebyla. Vím, jaký jsi. Vím to,“ odpověděla.

„Jaký tedy jsem?!“

„Jsi hodný a chytrý. Bože a jak jsi krásný! Už teď jsi skvělý přítel a jednou budeš jistě skvělý muž, najdeš-li ženu, která ti bude rozumět – třeba jako já…! Myslím také, že hledáš porozumění, ale je to ještě složitější… A taky vím, že rád maluješ…!“
 David byl opět udiven. „Jak víš, že maluju?“

„Viděla jsem ten obraz přede dveřmi!“ smála se Eroica a utíkala k němu. Pes samozřejmě cupital za ní. „To jsem já, že ano?“ zeptala se, pořád s tím bezchybným úsměvem.

„Ty jsi vědma, ne?“ Musel se už konečně zeptat. „A ty jsi pěkně divnej!“ vykřikla Eroica a utíkala ven ze dvora, přičemž se pořád hrozně smála. David utíkal za ní a také se smál. Běželi po té známé cestě, ale jen kousek, protože se zastavili u domu, kde se setkali poprvé. „Víš, že se mu říká Boží muka?“ zeptal se jí a chytl jí za ruku. Opět se zvedl vítr, opět si hrál s jejími vlasy a opět se v nich odrážely sluneční paprsky tak vydatně, až to oslňovalo. Ústa i zelené oči se na něj teď zase smály. Tehdy si David potřetí uvědomil, jak je krásná.

„Proč Boží muka? Mučili tu Boha?“ byla najednou úplně vážná. I to jí ale v Davidových očích slušelo a tak se její starosti smál.

„Nevím proč Boží muka, nevím všechno jako ty!“ šklebil se, „prostě to tak je, chápeš?“

„Sí, seňor!“ vyskočila z podřepu nad psem. „Chápu! Chápu, chápu, chápu!“
Chlapec jen vytřeštěně koukal. Už zase někam běžela a nečekala na něj. „Počkej! Kam to běžíš?! Tam se nesmí!“ volal za ní, když viděl, že směřuje ke dveřím starého domu.

„Znamenají snad Boží muka něco jako zákaz vstupu?“ zeptala se, když jí doběhl a starostlivě až prosebně na ni pohlédl.
„Nevím, záleží na tom, jak se na věc díváš…“ nevěděl jak odpovědět.

„Já se na ní dívám přímo,“ pronesla, jak jí bylo vlastní - rozhodně.

„V tom případě asi ne…“

„No tak vidíš, jdeme!“ vzala za kliku dveří. Bylo zamčeno. „Jaké štěstí,“ pomyslel si David.

„Ale, to je škoda,“ svěsila hlavu. „I když… mám pocit, že jsem tu tuhle zahlédla nějaká zadní dvířka! Veliké domy mívají dva vchody, ne? Honem, dej mi ruku, poběž!“ Davidova naděje, že o dobrodružství přijdou, pohasínala. Upřímně, on nebyl ten odvážný a vyprahlý po zážitcích, jako hlavní hrdinové knížek a jako Eroica.
Oběhli ruku v ruce dům. Eroica hledala jakoukoli příležitost dostat se dovnitř, až nakonec objevila vysklené okno v prvním patře. „Vylezeme tam?“ zeptala se Davida.

„Blázníš? Ten dům je cizí, roky vybydlený a nevíme, co se v něm může ukrývat! Já nikam nechci, pojďme odsud pryč. Sama jsi říkala, že se ti to tu nelíbí…“

„V životě musíš poznávat i věci, které se ti nelíbí. Jinak život nikdy doopravdy nezkusíš,“ byla o svém rozhodnutí skálopevně přesvědčena.

„Ale je to vysoko, jak se tam chceš…“ „Vylezeme tady po té jabloni! Je sice stará, ale má ještě silné větve, určitě nás unese. No tak, vím to!“ nenechala Eroica Davida domluvit.

„Dobře, pomůžu ti vylézt po té jabloni až k oknu. Ale sám ještě půjdu hledat ten druhý vchod, ano?“ „Jak chceš,“ řekla a začala se škrábat nahoru do hustě zarostlé koruny jabloně. David se jí snažil pomáhat, ale ani tak jí to moc dobře nešlo. Musel zůstat na zemi, dva by polosuché větve rozhodně neunesly. „Už jsem skoro tam, jdi už hledat ten druhý vchod, ať na tebe nemusím dlouho čekat,“ zavelela Eroica a skočila na parapet.
David s neohroženým psem obešli malý přistavěný altán a druhé dveře se objevily před nimi.

„Tak kamaráde, vzhůru do strašidelného zámku…“ řekl na povzbuzenou a oba vešli. Místnosti nebyly vůbec tak zchátralé, jak David u tak starého domu čekal. Klidně by tu mohl někdo žít, je tu všechno vybavení a vypadá to, že původní majitel měl hodně naspěch, protože na stole bylo poházené špinavé nádobí. Kuchyň raději už víc nestudoval a vydal se hledat schodiště do patra, aby co nejdříve našel Eroicu. Pes zůstal někde v přízemí, šmejdil nenecha-vým čumákem všude možně a kdesi se zapomněl. „Však on si cestu ven najde, voříšci jsou chytří psi,“ usoudil David a rozhodl se vystoupat po schodišti nahoru a psa nechat psem.

Schody skřípěly a vrzaly, s každým krokem se ozýval nepříjemnější zvuk. Na konci schodiště byly dveře, které ale vypadaly jako nové a stejně tak šly i otevřít. To co ale poté Davidovy oči spatřily, rozhodně nečekal. Jeho dech odfoukl poletující prach, prosvícený paprsky slunce. Před ním nebyla žádná chodba, dveře, místnosti… před ním byly jen trámy. Trámy co kdysi snad nesly podlahu celého patra. Teď tu však nebylo nic víc, než ony a Eroica…!

„Co tam děláš? Víš, nechci tě urazit, snad tě uklidní, že jsme na tom oba stejně, ale nemáš deset kilo, Eroico!“ „Já vím,“ usmála se, „máme toho společného mnohem víc, než jen váhu. Jsme oba jiní a tím jsme stejní!“ balancovala uprostřed největšího z trámů. „Ne, jsme úplně jiní! Já totiž znám strach, jenže ty ne…! Prosím tě, slez dolů! Ty trámy tu budou věčnost a já mám strach, že nevydrží,“ snažil se David Eroičino bláznovství zastavit.

„Lidé nejsou neomylní, takže ani já… Já ale věřím v osud, takže co se má stát, stane se…“

„Proč takhle mluvíš? Prosím, pojď pryč! Nechci litovat, že jsem sem s tebou chodil!“

„Tak si běž, když tu nechceš být! Ber nebo nech bejt! A vezmi s sebou i toho vořecha, dělá tu pěkný svinčík! “ snad poprvé změnila tón svého hlasu, z medového na rozhořčený.

David shlédl dolů. Spatřil psa jak se zuby i drápky pouštěl do potahu sedačky, zaujatý neodolatelnými knoflíky. Bylo zvláštní vidět obyčejné místnosti ze shora, s holými zdmi, ale vším vybavením. Takhle si David představoval, že Bůh nahlíží k lidem do domů. Vidí všechno, jako teď on sám. A to ho vystrašilo. Nemůže přeci být Bohem, ani jemu rovným…!

„Dobře, já jdu. Stav se, až zase dostaneš rozum,“ otočil se a seběhl schody. Zapískal na psa, který ač toulavý, tedy svobodný a nezávislý, vycítil, že se k němu má přidat a oba pak hledali dveře ven. Když na ně narazili, psisko radostně zaštěkalo. „Vidíš… také chce ven…“ utrousil ještě k Eroice smutný David. Otevřel dveře a vykročil z domu. Jeho vlasy rozvířil vítr přicházející bouřky; průvan, který se dral hloub a hloub do domu. Jakoby ale nebyl spokojen s tím, co v něm našel – hledal hned co nejkratší cestu ven. Chtěl prolétnout schodištěm nahoru, prosmýknout se kolem dívky balancující uprostřed zkřehlého trámu a vítězoslavně se opět dostat na svobodu. Jeho plán se však zhroutil, když se zachytil o dveře, které David prve nezavřel. Chtě nechtě s nimi silou udeřil a i dívka, které byl strach cizí, se té rány zděsila.
Zlaté kudrnaté vlasy se pod prachem oslabenými slunečními paprsky rozzářily naposled. Ze zelených jiskrných očí se staly šedé, bez jiskry života. Dívčinu bílou tvář a pootevřené rty hladil truchlící vánek. V domě nakonec nezůstala ani meluzína, jež však hodnou chvíli plakala nad chladným tělem. Tu noc ona, vítr a mračna splatili dluh - Eroičinu marnost.

Když David dospěl, stal se slavným malířem. Je to zvláštní, opravdu si užil slávy už za svého života. Byl uznáván a nemusel přitom zemřít nějakou dramatickou smrtí… Byl jiný, jak říká-vala spousta lidí. Byl jiný, a tak i jeho obrazy byly jiné. Snažil se v nich vyjádřit hledání pravé tváře světa, krásy, bolesti a citu. Prostě to, co ho kdysi naučila jedna malá bláznivá holka.

Když se vrátil po letech domů a zase jednou procházel tou starou prašnou cestou, uviděl naproti domu se zpustlou zahradou sedět v trávě mladou ženu. Její rezavé vlasy, mihotající se ve slabém podzimním vánku, házely lehké odlesky do jejího obličeje posetého tisíci drobných i větších pih. Upřeně hleděla k stavení a nepřestala, ani když k ní David přistoupil na krok.
„Tohle není hezký dům, je smutný,“ řekl jí. „Víš, že se mu říká Boží muka? A podle pověsti všechna ta okna vysklila bouře v den, kdy se tu zabilo nějaké děvče,“ odpověděla slečna, nepřestávajíce pozorovat dveře zchátralé prazvláštní stavby, které tak moc toužila otevřít.
„Já v jiné pověře slyšel, že milovala život,“ odpověděl David, ale na dům se ani nepodíval.

„Tu neznám… povíš mi jí?“ konečně se obrátila tváří k neznámému. „Ne… Ale povím ti třeba, jaké by to bylo bez modré oblohy a mraků… a třeba tě i namaluju, jestli budeš chtít…“ usmál se na dívku a ona na něj. „Lenka,“ zvedla se, představila a při starostlivém oprašování své sukně se zdvořile poklonila.
„David,“ pohlédl jí mladý muž do světle hnědých, jasných očí, které se nepřestávaly smát…

---