Odsouzenci

Jsme odsouzenci letmých doteků, jež lehkostí klapek na piáně bodají a mlčí. A tím neustálým tichem týrají nás v naší samotě, nasazují nám šátek na oči, jež nedovolí hledět ani vpřed; a pouta na srdce, jež je nyní přikováno, vyvlastněno a nemůžeme si jej nijak nárokovat.Ta palčivá trýzeň vzpomínek na vůni těla, které chceme, nás poté nutí doufat, že to co je děje, není jen náhoda, není to tak letmé, jak to je. Voláme si o přídavek, jako lůza u jeviště, a naše srdce bijí v rytmu bušení pěstí do prken, co znamenají svět. Reprízujeme vzpomínky na onen osudový okamžik, přivíráme chvějící se víčka v touze po tom, znovu uvidět, ucítit, milovat.

   Vyvoláváme si to chvění, jež námi projede jako mužské tělo, a které přijde jen zřídka, nechává na sebe čekat a je vždy žádaným a zvaným hostem. Ono se však často, bez omluvy, nedostaví a po první schůzce nás opustí. Zbývá tedy prázdná myšlenka, vzpomínka, která se vlivem nálady a rozpoložení mění, zaniká, a ztrácí to, pro co jsme ji vyvolávali. Ubohá náhražka za lidské tělo, které si tímto snažíme, alespoň na okamžik přivlastnit a věřit, že je naše, ačkoliv není.  Nebude. Nebylo. Možná na okamžik.
  
   Jakmile nám vzpomínka přestane stačit, lačníme po další. Naší potravou není krev, nýbrž lidské tělo, které není naše a my se s tím nehodláme smířit. Jsme sebemrskači, chceme si způsobovat další bolest. Zálibně si lížeme rány a vzpomínáme.  Naše vlastní slabosti nás spoutají a my si egoisticky prohlubujeme rány. Ne pro ostatní, pro své vlastní divadlo.

Jsme odsouzenci na smrt z osamění

jsme viníci svých vlastních neřestí.