Černý drak III.

Část třetí

„Jak už jsem řekl, čekám tu na tebe,“ ozval se mu znovu v hlavě tentýž hlas.

 „Proč?“ Taranův hlas zněl klidně, přestože on sám rozhodně klidný nebyl. Podvědomě se soustředil na údery svého srdce. Nevěděl proč, ale vždy mu to pomohlo téměř okamžitě se zklidnit, ať už se před tím cítil jakkoliv.

„Abych ti pomohl.“ Drakovi vyšel z nozder proužek dýmu a jeho smaragdové oči mrkly. „Vzpomenout si.“ Dodal hlas jakoby nic. Taran na něj jen překvapeně hleděl.

„Vzpomenout si? Na co? Na můj život? Na to, co se stalo, před tím, než mě Bea s Khanem našli?“ V tu chvíli se Taran zarazil „Bea a Khan. Jestli tě tu najdou,“ ale drak ho přerušil.

„O své zvláštní přátele se neboj, tuto mýtinu nenajdou. O to jsem se postaral.“ Slovo zvláštní vyslovil hlas jinak, než ta ostatní. Dával mu tak najevo, že ví, kdo jeho přátelé opravdu jsou? Taran se snažil z hlasu poznat, jak to drak opravdu myslí, ale myšlenky ho neposlouchaly. Navíc, ať se snažil sebevíc, srdce mu stále bylo rychleji, než obvykle. Znovu položil ruku na jílec meče.

„Ale…“ Jeho hlas zněl naléhavě, ale drak ho znovu přerušil.

„O to, co se s nimi stane, se také bát nemusíš. Za chvíli usoudí, že na hledání bude v lese už moc velká tma a tak se na kraji lesa utáboří.“

Taran na draka jenom nevěřícně zíral. Začínalo ho už trochu štvát, jak mu vždy skočí do řeči.

„Jak…“

„… vím, co chceš říct? Umím číst tvé myšlenky.“ Hlasem se propletl pramínek pobavení.

„ Ale až znovu nalezneš sám sebe, už to rozhodně nebudu mít tak lehké, to mi věř.“ Smaragdové oči se usmály

„Než se začneš vyptávat dál, je zdvořilé se představit a když dovolíš Tý, udělám to za nás oba.“ Drak se v tu chvíli napřímil a ukázal se Taranovi v celé své velikosti.

„Mé jméno je Aodhan z klanu Severských draků,“ z nozder mu vytryskly ohnivé obláčky a křídla se roztáhla v působivém gestu.

„A ty, bojovníku bez minulosti, ty jsi Taran.“

„Takže je to pravda? Ten sen....mé jméno...?“ Hlavou se mu honily miliony otázek, ale všechny znovu umlčel Aodhanův sametový hlas. Drak se znovu sklonil k Taranovi a kývl hlavou směrem k nedaleké malé skalce.

„Neposadíš se?“ Taran jen mlčky přikývl.

 „Vše se postupně dozvíš, ale vše na tomto světě má svůj čas a nic na tom neuspěcháš. I já ti nyní mohu říci jen něco. Mohu tě pouze nasměrovat. Nic víc, nic míň.“

„Ale…“ vyhrkl znovu Taran, ale pohled Aodhanových očí jej znovu zastavil. Nadechl se a pokračoval mnohem klidnějším hlasem.

„Proč? Proč mi pomáháš vzpomenout si? A proč to má být tak…“

„...složité?“ Dokončil za něj Aodhanův hlas. „Je to mým úkolem.“

„Nechápu...“

„Vše pochopíš. Časem.“

„Tak co mám ksakru dělat!?“ Taran se už neudržel. Stál znovu na nohách a ruce zatínal v pěsti.

„Chápu tvé rozhořčení mladý bojovníku, ale…“ Teď zase přerušil Taran Aodhana.

„Cápeš? Jak bys to mohl asi tak chápat!? Tobě se nestalo, že si nepamatuješ ani jedinou událost ze svého života. Tebe nebudí po nocích noční můry, které navíc nedávají absolutní smysl. Ty nemusíš mít strach, že kdybys o tom někomu řekl, měl by tě za blázna! Takže mi laskavě neříkej, že chápeš, jak se asi cítím a buď tak laskav a vypadni už konečně z mojí hlavy!!!“

Taran stál před drakem v obličeji celý rudý a s rukou na jílci svého meče. Drak už se nyní k němu neskláněl. Aodhan se tyčil na Taranem v celé své velikosti. Křídla měl rozevřená a z nozder mu při každém vydechnutí vylétaly ohnivé obláčky. Už to vypadalo, že se na Tarana jednoduše vrhne, ale místo toho znovu promluvil, ale tentokrát, jak si Taran uvědomil, už nezněl jeho hlas jen v jeho hlavě, tentokrát cítil vibrace, které jím při každém slově procházely, a viděl mohutnou tlamu, jak pomalu a precizně vyslovuje každé slovo. Aodhan skutečně promluvil.

„Jak jsem řekl bojovníku, znovu se setkáme, až nadejde čas. Do té doby ti dám jednu radu. Odpovědi na své otázky hledej u moudrých ve městě. Tam by měli uspokojit tvé lačnění po vědění.“

V ten okamžik se Aodhan zvedl na zadní, mávl křídly, až proud vzduchu srazil Tarana na zem, a než se Taran vzpamatoval, byl drak už vysoko na obloze. Znovu uslyšel jeho hlas.

„Přeji ti štěstí ve tvém hledání Tarane, bojovníku bez minulosti.“ Byl pryč. Taran stál sám na mýtině a jen bezmocně zatínal ruce v pěsti.

---