Splín na prázdnotu

jak navázat nit, aby příběhy šlo vyprávět pozpátku

k lesu za omítkou donesla se zvěst, že vše je dovoleno

věčný návrat ironicky klepe na zamrzlou vitráž

dám ti co chceš, jestli mou spiklenkyní toužíš být

a žíznící upíry s ponížením obkreslit

hej no tak počkej, jen zaseju konvalinky od jižních jezer

zpoza stromu odměřeně zamňoukal ohnivý kníže

plive bahno na svěží proudy z prýštícího ledovce

alespoň vytrvat v ostražitosti a na chvilku i splín

pro opravdovost, kterou tuším s něhou šmrncnutou smutkem

kloktat slova jako dubnovou povolnost k zakázanému

architektura vázne, ale podivíni ještě číhají na koruny stromů

němý rytíř na rudém oři hledí nepřítomně po stěně kavárny

z třetích dveří rozlehlé komnaty řítí se vagónová mašinka

pak na baru přičichnout nevinnost zasetou v šuplíku