Evelyn

  Evelyn, pomyslela si a po kratičkém přesvědčování sama sebe se rozběhla chodbou ke třídě na jejím konci.

   Evelyn..jak dlouho už na ni nedokázala přestat pomyslet? Chodily spolu do školy už čtyři roky, ale teprve loni se začalo dít něco podivného. Nemohla si vzpomenout, jak nebo kdy přesně se to stalo, nedokázala si to už vybavit, věděla jen, že najednou jí Evelyn začala nesmírně zajímat. Pozorovala ji tak často, že dokázala přesně popsat její oči, pleť, pohyby těla, dokázala odhadnout, co ji nadchne či co ji urazí. Se zájmem si prohlížela každý její pohyb, špulení rtů, odhrnutí vlasů z tváře, přiložení cigarety k ústům. A každý její pohled.

   Evelyn byla jako dáma a Sára dobře věděla, že se jí nemůže nikdy rovnat. Směšné ji na tom přišlo, že sama Evelyn si to nemyslela. Nejspíš ani netušila, jak moc k ní vzhlíží. Každá jsme úplně jiná, povzdechla si. Evelyn byla v jejích očích velkolepá, veselé děvče, kterého bylo všude plno, nezbedný uličník, který neustále vymýšlí nové psí kousky, mladá dáma, která přesně ví, co jí sluší. Evelyn sršela elánem a cokoli dělala, dělala to s vášní. A jak krásně při tom všem vypadala..

   Mockrát ji už napadlo, jestli snad není na holky, ale tuto myšlenku vždy rychle zahnala. Vždyť si přece nepředstavuje líbání ani podobné věci a ani by nechtěla. Rovněž netoužila být jako ona. Ne. Chtěla jen...přála si ji pozorovat, mluvit s ní, scházet se s ní, znát její tajemství, pomáhat ji a utěšovat.. Byla jí posedlá.

   Opatrně vstoupila do prázdné třídy na konci chodby a v jedné z lavic v poslední řadě uviděla sedět jedinou dívku. Vypadala smutně. Skláněla se nad papírem a něco si čmárala.

   „Evelyn? Já…viděla jsem tě….jít sem…copak se stalo?“ vysoukala ze sebe a ucítila srdce až v krku. Proč jen musí být vždycky tak nervózní, když s ní mluví?

   „Ahoj, Sáro,“ dívka zvedla hlavu, usmála se a otřela si rukávem oči.

   „Pročpak jsi smutná?“ zeptala se Sára jemně.

   „To nic. Znáš to, každý den není posvícení. Jen si tady tak přemýšlím.“

   „A nad čím?“

   „Jak můžou být někteří lidé tak krutí.“

   „Máš..mmm…máš na mysli někoho konkrétního?“

   „Jo, bohužel. Ale nechme to být. Myslela jsem, že jsi s ostatními v jídelně?“ V jídelně studenti sedávali o volných hodinách při čekání na odpolední semináře.

   „Šla jsem se podívat na rozpis suplování a pak jsem viděla, že jdeš sem, tak…“ Sára zbytek slov ovšem nenalezla.

   „Jsi hodná. Mě ale vážně nic není.“

   „Jo, to vidím.“ Po téhle poznámce se na sebe obě výmluvně usmály.

    Chvíli bylo ticho a pak se Sára otočila ke dveřím. „Tak já zas půjdu,“ usmála se nervózně.

Evelyn jí úsměv oplatila.

    Sára vyšla ze třídy, ale nezamířila zpět do jídelny. Procházela se chodbami své školy, teď odpoledne už docela tiché, a v duchu si nadávala. Neumím ji utěšit, mohla jsem jí nabídnout pomoc nebo aspoň říct něco chytrého! A co když chtěla, abych tam s ní zůstala? Stále ještě cítila jak jí hoří uši. Bylo jí Evelyn tolik líto! Copak ji asi trápí? Nakonec přece jen zamířila k jídelně, aby si stačila posbírat své věci a odebrat se na hodinu.