Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSvítání
Autor
Notreal
Z okraje propastí, pařát natažený cílím k nebesům,
a úsměv roztál mi v chladné skále bezedné pravdy.
Ach ano! Smířliví Bohové poslali mi poslední ženu k strmým útesům,
do duše jí nevidět, tvrdí však, že uchránit mě chce, z náručí magmy.
Ryze stejná je, čarodějka myšlenek a snící vlasy,
vzpřímeně stojící a přesto matoucí jeskynní Krasy.
Chce přičichnout mé kůži spálené, ovonět mi dlaň a pak rty,
polibek v tichu mi dát, v hedvábném šátku utkaném smrtí,
led v srdci prokletém olíznout a roztavit,
než čas přinese neodvratnou zkázu, a jádro realit stihne se rozžhavit.
Prokletý Cocoon pokrytý mědí, svírá klíč k hlubinám nitra,
a Motýlek hledá v něm zatajená souznění, během časného jitra.
Unikajíc mezi kamínky a pravdami, před nemilosrdným Časem,
i přesto že vědí, že útěk stane se prohraným zápasem.
A pak, když předčítání není slyšet, a ticho vetne do sebe bolest,
cit k ní mocně vládne ve mě, ale již nemožné je, pavučinu rozplést,
důvěra znovunalezená, skrze prsty snaží se ji uchopit,
posledním polibkem dotknout se, a štěstí ze rtu dopít.
Pak otevírám oči, když její nahé tělo padá do temnoty,
kráska co není už, jen prostorem citů mé slepoty.