Nigra

Čerň tmy se mísí s prvním světlem denním

drak s hadem svoji bránu otvírají

noc ještě chvíli bude vládnout s rozechvěním

v korunách stromů ptáci pospávají.

Vše kolem jest se plní nadějí

že nové jitro vzejde s kuropěním.

Na zahradní lavičce tak sedím

temnoty noci svádějí.

A v hloubi zahrady tam tuším

temný stín – jen obrys představy mé vlastní,

stín, anebo je to lidský syn?

Já sama čekám po staletí

se srdcem zkřehlým mrazem léta

jak vlaštovka, co neodlétá

ve snaze vzbudit srdce

prince kamenného.

Noc zvolna ustupuje ránu

na druhé straně světa

mou nit bůh času opět navazuje

Zas něco ve mně dýchá

tesklivé osamění proměněné ránem

vlaštovka družka tichá

oživlý princ, co přeměněn byl v kámen.