Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

.court of nemesis.

18. 01. 2011
9
16
741

 

 

Ležel jsem na posteli přikryt dekou, ruce i nohy připoutány koženými řemeny. Hlavu mi fixovali pomocí kovové konstrukce tak, že jsem mohl pohlédnout pouze ke stropu. Tušil jsem, že kolem mě sedí na židlích hned několik lidí. Slyšel jsem jejich oddechování, ale pohlédnout na ně jsem nemohl. Odněkud zdáli ke mně doléhaly mužské a ženské hlasy. Rozmlouvaly spolu, vykřikovaly, hádaly se. Věděl jsem, že je to skupina lidí, ke které jsem kdysi náležel.

„O čo ti išlo ty somár?“ ozval se hlas, který se snažil vypadat otráveně. Nevěděl jsem, zda otázka směřuje ke mně, ale protože se nikdo neozýval, řekl jsem: „Ptáte se mě?“

„Ako som tvrdil, je to somár.“

„Proč mě tady držíte,“ zeptal jsem se. „Proč mě nepustíte zpátky?“

„Ty to moc dobře víš,“ ozval se hlas, který mi byl povědomý. Nemohl jsem si však vybavit, odkud ho znám. Byl pevný a měl v sobě zvláštní klid.

„Nevím. A už vůbec netuším, proč jste mi fixovali hlavu.“

„Abys nás neviděl. V tom je naše síla.“

„Viděl jsem vás přes sklo,“ řekl jsem a zavřel oči, abych se ubránil kouři z levných cigaret, který mi někdo foukal na obličej.

„Kdy přijde?“ ozval se ženský hlas zpoza mé hlavy.

„V šest hodin,“ odpověděl klidný hlas. „Máme deset minut. Co navrhujete?“

Někdo mi opět vydechl kouř přímo do obličeje. Zároveň jsem ucítil zahnívající pach, který pravděpodobně vycházel z kuřákových úst.

„Myslim, že bys me ho tu mali nechať. Ať zhynie, kokot.“

„To Adi nedovolí,“ řekla žena.

„Neznáš Adiho,“ řekl klidný hlas.

Z pravé strany místnosti ke mně dolehlo několik tupých úderů do zdi a tlumený výkřik: „Pusťte ho vy svině!“

„Začínají zuřit. Měli bychom si pospíšit,“ řekla žena.

„Musíme medzi ne nasadiť viac tajných. Pár ďalších takých somárov a móžme to tu zavriť.“

„Hlídá je někdo?“ zeptal se klidný hlas.

„Ne, jsou tam sami. Jan je na dovolené, Tomáše jsme propustili,“ řekla žena. „Ale nahráváme je. Nebude problém zjistit, kdo na nás křičel a potrestat ho.“

„Vy nás nahráváte?“ zeptal jsem se.

„A cos myslel ty magor?“

„Myslel jsem, že nás pouze sledujete. Netušil jsem, že jste zašli tak daleko.“

„Nevíš spoustu věcí. Zdokonalil jsem systém tak, že každého, koho si vyberu, mohu usvědčit během několika minut,“ řekl klidný hlas.

„Například v sobotu jsi řekl Mar, že jsem nedomrlý fracek, který se dostal k moci. Vzpomínáš?“

Cítil jsem, jak se mi sevřel žaludek, do mozku se mi nahrnula krev.

„Nic takového jsem neřekl,“ pokusil jsem se zalhat.

„Máme to nahrané, somár!“

„Ano, máme všechno. Každé tvoje slovo. Nemusíš lhát,“ řekla žena.

„Kdybych věděl, co jste zač, nikdy bych...“

„Bude šest,“ přerušil mě klidný hlas. „Adi tu bude každou chvíli. Co navrhujete?“

„Smrt,“ řekla žena.

„Smrť.“

„Jsem pro to samé,“ řekl klidný hlas.

Na straně, kde spočívaly mé nohy, se otevřely dveře.

 


16 názorů

Janina6
21. 01. 2011
Dát tip
On na zařazení do PM je hlavně potřeba souhlas autora, a ten má momentálně "zaracha". Ale těším se, že v březnu přijde s něčím ještě lepším.

Janina6
18. 01. 2011
Dát tip
Páni... ano, a ten StvNův pohled z druhé strany taky ano.

Když zapíchal asi dva tucty dřívek do kalužinky, řekl: "Dědové našich dědů pokáceli les a osekané kmeny stavěli takto do vody. Břevna vyčnívají nad vodu na výšku muže. Nahoře je položena podlaha z trámů - takhle! Unese zástup mužů, ani se nehne, protože sloupy ve vodě jsou dole upevněny kameny. Na podlaze pak stojí naše chaty. Tři lávky vedou z osady na břeh." "A smetí se lehko uklízí." pochvaloval Kelta. "Střepy smeteš rovnou do vody a nepořežeš si o ně nohy, když chodíš okolo boudy."

StvN
18. 01. 2011
Dát tip
Seděli jsme u stolu celkem čtyři a každý dělal něco jiného. Já jsem měl otevřenou knihu a po očku jsem sledoval ostatní. Nikdo se na mě ani nepodíval. Jen blondýně občas zraky zalétly až ke mně, ale to bylo tím, že těkala ze strany na stranu. Nevšiml jsem si, že by její pohled něco zaujalo tak, aby se zastavil. Možná to bylo tím, že jsem seděl na vzdálené straně stolu. Když někdo promluvil, moc jsem neslyšel a když jsem se zeptal, tak mi zopakovali jenom něco. Slovák většinou mlčel, jedl brambůrky a ruce si utíral do trika. Blondýna těkala očima po místnosti, v níž bylo šero a stůl byl dost dlouhý na to, aby na chvíli zapomněli, že u něj sedím také. „Mohli bychom ho na chvíli izolovat,“ navrhnul jsem. „Už se stalo,“ řekl Architekt a něco naklepal do svého laptopu. Pak řekl: „Něco vám ukážu,“ odklepnul nějaké klávesy a vedlejší místnost se naplnila světlem. Ukázalo se, že nás dělí skleněná plocha na jejíž druhé straně byl malý bílý pokoj a jedno nemocniční lůžko. Na něm ležel připoután člověk. „Chtěl jsem navrhnout, že bychom ho mohli izolovat,“ zopakoval jsem trochu víc nahlas. „Připoutali jsme ho tak, jak jsme se dohodli,“ řekl Architekt. „Já jsem navrhoval izolaci,“ vysvětloval jsem. „Nemyslel jsem tebe,“ řekl Architekt a pokračoval: „Navrhuji rychlou smrt, kdo souhlasí?“ Blondýna vstala a poprvé se na mě podívala. Poté chvíli chodila po místnosti a nakonec se šla podívat přímo na muže připoutaného na lůžku. Slovák mezi tím řekl: „Áno, je treba se ho zbavit.“ Než jsem mohl něco říci, vrátila se blondýna a řekla: „Kouká docela hezky, nic na mě nezkoušel, ale myslím, že je nebezpečný, pro jistotu bych ho zabila.“ „Co vlastně udělal?“ chtěl jsem vědět, ale Architekt mi neodpověděl. Řekl jen: „Jestli cekneš, tak tam skončíš taky.“ „Robil bordel,“ řekl Slovák a hrozně se chechtal. Nenávist čišela z jeho očí od samého začátku. „Vieš,“ pokračoval, „život ke mně nebol spravedlvý, tak ani ja nebudem. Smir sa s tim.“ „Chceš říci, že zde hájíš své osobní zájmy? Jsme přece porota, máme hájit zájmy veřejnosti,“ řekl jsem zoufale, ale odpovědí mi byl jenom jeho smiech. Architekt mlčel a něco ťukal do laptopu. Blondýna zblízka pozorovala odsouzence. „My mame zabijat ty, ktorí sa nám zprotiví, od toho jsme byli ustanoveni velkým Adim.“ A blondýna řekla: „Každý názor je přece osobní, jsi tak hloupý.“ Architekt mlčel. „To jste ani na chvíli nezpochybovali?“ zeptal jsem. „Pochybnosti jsou pre somáry,“ řekl Slovák a otevřel si další pytlík brambůrků. „Čo si nepochopil na tom, že my jsme zákon?“ A zase ten istý smiech. „Já jsem chvíli pochybovala,“ řekla Blondýna, „ale nakonec jsem si uvědomila, že vlastně svůj názor změnit nemohu, protože je to můj názor.“

sharik
18. 01. 2011
Dát tip
vyborny. Tip. Taky doufam, ze bude pokracovani.

Metta
18. 01. 2011
Dát tip
zajímalo by mě dokončení té věty: "kdybych věděl, co jste zač, nikdy bych..." jako fakt

StvN
18. 01. 2011
Dát tip
Už se těším na pokračování.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru