ne utěšená

Měl špatnou náladu, neměl vlastně žádnou, tak si to nepředstavoval. Celou dobu jim vtloukali do hlavy nesmysly o konci světa, atomové válce, konfliktech a blíže nespecifikovaných katastrofách. Popíjel, jo, přímo chlastal, co jiného taky ve vylidněném městě dělat, na zeměkouli, kde už skoro nikdo nežije. Překvapilo ho, že mu tělem projela touha po sexu, automaticky strčil ruku do poklopce, hned toho zas  nechal a znechuceně si odplivl, už ani to se mu nechce.Všechno bylo pusté a bez lidí, sem tam ulicemi proběhly potulné kočky, nějaký pes, pár živých jedinců, kteří se ještě navzájem nepožrali. I ta krysa s naježenou srstí, zalezlá v sutinách rozpadlých domů, věděla, že brzo chcípne. Dříve slavná metropole je teď napadená vegetací, která se nekontrolovatelně rozlézá, vplétá mezi zdi, má sílu zemětřesení, nosné pilíře kvůli ní praskají a břečtan se svými druhy trpělivě čeká na dokonání zkázy. 

Trhl sebou. Zdá se, že na chvíli usnul. Co taky jinak. Samota ho sžírala zaživa stejně rychle, jako ty zasraný kytky tohle město. Znovu si odplivl. Kořeny to stráví, jako ostatně vše. Rozhodl se. Půjde poškádlit Eleanor. Potěšit se s ní.

Dole v garáži ho čekal obraz zkázy, na který si ještě pořád nezvykl. Jeho Eleonor stála na stejném místě jako před měsícem. Stejně tak opuštěná a nehybná. Její nápravy byly utaženy k rozpraskané betonové zemi té místnosti, jakousi liánou. Z oken, která nechal otevřená, aby je nevytlačila z rámů, se nadechovala jako gigantická cukrová vata ta sviňská kytka. Nedalo se nic dělat. Jestli se chce alespoň posadit, musí tu potvoru zneškodnit. Pustil se do pravidelného rituálu. Pohladil svou milou po předním reflektoru, vyprostil ze změti zeleně podomácku vyrobenou mačetu, kterou si udělal jen pro ty účely před lety, a jako vždy s pocitem bezmoci a odhodláním pokořit přírodu alespoň v tomto malém, čistě soukromém boji, se pustil do práce. Téměř po dvou hodinách se vyčerpaný, ale šťastný svalil na přední sedadlo. Z kapsy vytáhl klíče a s blaženým úsměvem se zaposlouchal do zvuku motoru. Byl by dokonalý. Kdyby byl skutečný. Nepokojně se zavrtěl na sedadle. Najednou se mu chtělo zvracet. Jeho žaludek si ještě nezvykl na patok, kterým se staly zbytky alkoholických nápojů. Jeho srdce na fakt, že Eleonořin skvostný motor je prorostlý vegetací jako zhoubným tumorem. Nedalo se před ní utéct. Byla všudypřítomná.

Chvíli jen tak seděl a přes zelené žaluzie lián vnímal vzdálený slunečný svit. Viděl, jak se z něj ty mrchy zelený těší a rozpínají se víc a víc. Zavřel oči, aby měl prostor pro vlastní představy a vzpomínky. A najednou tu byly s ním  - ruce a hlas ženy. Obojí ho hladilo a vzrušovalo. Cítil její prsty hledající knoflík a pomalu rozevírající zip jeho riflí. Teplá ruka vklouzla pod látku, která ji nemohla zastavit a on sám by ji taky nezastavil ani za nic. Hýčkala ho, přiváděla k šílenství a mezi polibky šeptala tak známá slova. Druhou rukou otočila knoflíkem u autorádia a začala hrát písnička, která přesně zapadla do toho okamžiku. Kytara kvílela jako smyslů zbavená a jejich hlasy a dech doplňovaly tu smyslnou melodii. Čas se pro něj zastavil a věděl, že nikdy už nic krásnějšího nezažije. Její ruce ho svíraly se stále větší vášní a naléhavostí. Zalehla ho celým tělem, až ztrácel dech a její hladivé doteky mu klouzaly po celém těle. Chtěl ji víc a blíž, až do konce, a přitom se bál toho okamžiku, až bude jen prázdno a udýchané ticho. Poslední tón kytary vibroval ve vzduchu spolu s jeho úlevným výkřikem.

Liány se k němu přivinuly ještě pevněji, ukradly mu poslední zbytky dechu a garáž zalila zelená tma.