po uši v bramborový kaši

zavalenej lejstrama seděl ve svým kanclu a zběsile bušil do klávesnice před sebou, asi tak, že kdyby byl pozorován, vypadalo by to, jako že hrozně ví, že je pozorován, a předstíral zběsilou zaneprázdněnost. pod nos mu voněla čerstvě uvařená káva, a jak už to tak v životě chodí, zrovna když zběsile dobušil a složil hlavu do dlaní, vešel dovnitř respekt budící šéf jeho šéfa, a kdyby ho na ulici zrovna zastavili z ČT1 s kamerou a anketní otázkou, koho chce právě teď úplně nejmíň vidět vejít do svýho kanclu, tak šéf jeho šéfa by si odnes minimálně bronz (ilustrační představa šéfa šéfa pyšně lezoucího na bednu vítězů, která se zvětšuje a zvětšuje a on ji jen nechápavě pozoruje a čím víc se snaží vydrápat se nahoru, tím je bedna větší, a čím je bedna větší, tím větší je jeho potřeba denní dávky mcflurryho s ibalginem).

šéf šéfa vypadal mírumilovně, ač evidentně nasraně. obočí mělo standardní tvar i polohu a od nosu se neobláčkovalo. jen ta vráska na čele, jo, tahleta vráska.
"ty pitomče, co ta plameňáková? víš, jak se teď všechno mění? co to způsobilo a ještě způsobí? a kolik sraní s tim budou mít kluci ze stodruhýho, než to daj všechno do pořádku? pokud vůbec!?"
u pokud vůbec trochu vyvalil oči a začal nahodile přecházet po místnosti a masírovat si spánky. kladl další a další otázky a odpovědi na ně se točily kolem své ležatoosmičkové osy a nakonec splynuly v monotónní komáří bzukot, z kterýho si musel taky začít masírovat spánky, protože špunty do uší se válely v bordelu až ve spodním šuplíku a to by taky moh dostat padáka hned a né až posléze (ještě byla sléze).

komáří bzukot sílil a přibližoval se a do štípnutí zmetaforovala otázka, která byla ve vzduchu od samýho počátku, možná dokonce ještě před počátkem, možná od toho večera, kdy si aneta plameňáková sundala zelený tričko se žábou a převlíkla se do černýho tílka od vietnamců, možná když si objednala džus místo koly, možná už když si v první třídě sedla vedle blonďatý karolíny němcový místo blonďatý marušky balkový. mohlo to bejt cokoliv, kterejkoli mikroskopickej detail během čtyřiadvaceti hodin denně po dvaadvacet let, kterej přehlídnul.

"tak co se stalo?"

druhej tejden nespím a snažím se na to přijít, ty meloune.

rozhodil ruce do opačnejch světovejch stran v prostoru. káva stydla a komár umřel. "já nevím, proč si ta blbka vyměnila tričko. všechno šlo podle plánu. on měl reagovat na tu žábu. takle to bylo domluvený, to měl na starosti malát z devadesát jedničky. tý holce něco přeskočilo v hlavě a já prostě... nevím... myslel sem, že ji mam dostatečně zmapovanou... ale je to prostě... je to prostě ženská... normální nevyzpytatelná ženská..."

pak se zarazil, svět se ztlumil a roztepala se mu hlava.

"možná že..."

ten koncert, ten koncert, ten koncert, ten džus, holka v první řadě...


"možná že co?"


"já sem dostal takovej nápad. šéfe, dejte mi pár hodin. potřebuju jen pár hodin... a pomoc od pár chlápků ze šestnáctky..."

obličej šéfa šéfa splynul se zdí a v paralelním vesmíru se skácel k zemi. tady se jen trochu zasmál, ale zvuk, kterej ze sebe vydal, zněl spíš hororově, žánrově přesněji by se v případě filmového zpracování jednalo o horor/drama/komedie/sci-fi/rodinný/nakoncibudetehrozněbrečetanebotakyne. krev tuhla a komár vstal z mrtvejch. a neměl bejt jedinej.

odkašlal si a jeho aktuální hlas zněl hned o něco podobnějš jeho hlasu za normálních okolností, jakkoli odvážné je na týhle zakletý půdě nebát se užít slova "normální" v libovolných souvislostech.

"jestli to posereš ještě víc..."

výhružky nebyly na místě a věděli to oba.

"dá se snad tohle posrat ještě víc...?" pokusil se o poloúsměv pod upocený vousy.

jak se ukázalo ne o mnoho později - dá.

šéf šéfa nad ním mávnul rukou a s novým bzučením opustil kancelář.

čtyřikrát si loknul studenýho kafe a v náhlým záchvěvu radosti z vlastní pseudogeniality si ho vylil na hlavu. po dredech a tváři stejkalo až na košili a na kalhoty a na parkety a on se smál smíchem vesmírnýho šílence a znovu se zběsile rozbušil do klávesnice.