Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

La Femme Bienheureux

01. 04. 2011
0
2
1056
Autor
Tisovyluk

„Tak, tady je máme ty nové, dosud nerozebrané anebo zavržené a vrácené. Můžeš si vybrat.“

Je jich tu asi třicet, mladí, starší a někteří už mezi čtyřiceti a padesáti.

La Femme Supreme se usmívá a pravou rukou ověšenou stříbrnými prsteny činí ladné gesto, kterým najednou ukazuje na všechny z nich.

„Těchto pět mladých je ještě neopotřebovaných. Odchytili jsme je na Zemi teprve včera, máš šťěstí. Chytáme jen jednou za měsíc. Kdybys byla vyvolena později v tomto měsíci, už by na Tebe zbývali jen středověcí a ti ještě starší, samozřejmě všichni již zavržení a vrácení.

Vyber si aspoň tři, jeden nebo dva by Tě výměnným obchodem neuživili. Ty samozřejmě pracovat nebudeš. Nejvíc si jich můžeš vybrat pět, protože jsi tu nová. Nárok na větší počet vzniká až po delším bezproblémovém pobytu zde na La Femme Bienheureux.“

Dosud jsem se nevzmohla na slovo. Zírám s pootevřenou pusou na muže, kteří pokorně klopí zraky.

 

Když k nám domů na Zemi přišla delegace z planety La Femme Bienheureux a nabídli nám cestu do ráje, byla jsem už tak na dně, že jsem ani nad ničím nepřemýšlela a sbalila pár oblíbených věcí sobě a svým dvěma dcerám a společně jsme se vydali na přistávací louku, kde jsme nastoupili do Ionky. 

Podrobnosti jsem nevěděla, ale z nevysvětlitelného důvodu jsem delegátkám La Femme Bienheureux věřila. Slepě jsme je s dcerami následovaly.

Hned po příletu na planetu se dcer ujala neuvěřitelně příjemná skupinka žen, vzaly je na hostinu uskutečněnou na naši počest a mě La Femme Supreme odvedla do budovy nazývané La station de Transfert. Než jsem vkročila do prostorné světlé místnosti, netušila jsem, co se bude dít.

 

A teď stojím v hlavní místnosti La Station de Transfert a hlava mi to pořád nebere. Ale už se snažím nad ničím moc nepřemýšlet a brát věci tak, jak jsou. Je mi totiž pořád tak nějak podivně dobře. Přemýšlím, jestli to nebude tím rudým lahodným nápojem, co jsem dostala na uvítanou, když jsme vystupovaly z Ionky. Možná do něj něco namíchali. Ale což. Nepociťuji žádné obavy. Po necelé hodině pobytu na místě, které se má stát naším novým domovem, se tu cítím Jakobech tu bydlela odjakživa, přesto že ještě ničemu nerozumím.

„Tak které si vybereš?“, vytrhne mě z úvah La Femme Supreme.

„A nemohla bych jen jednoho? Pro začátek…“, žadoním.  Nemůžu si zvyknout na myšlenku, že bych svůj život sdílela hned se třemi až pěti muži najednou. Na Zemi jsem poslední dobou neměla žádného a v dobách, kdy jsem muže ještě měla, jsem bývala vždy monogamní. Věrnost pro mě bývala na vrcholu žebříčku mých představ o lásce mezi mužem a ženou.

„Nemohla“, řekne rázne La Femme Supreme, „pravidla jsou pravidla.“

„A to s nima se všema budu muset… no… víte…?“, ptám se a cítím, jak se červenám.

„Mě můžeš tykat, my si tady všechny tykáme. Jen muži, kteří nám nepatří jsou povinni nám vykat. Já jsem Sára“, říká La Femme Supreme a podává mi ruku.

„Lucie. To už asi víte“, podávám jí zase tu svou. Pevně mi jí stiskne a já se snažím stisk opětovat.

„Vím. A co se týká Tvého dotazu… Nemusíš. Jde to vyřešit i jinak. Každý muž má právo na uspokojení od ženy alespoň jedenkrát do týdne. Jsme k nim shovívavé, chceme, aby byli u nás docela rádi. Ale máme tady něco budovu, které říkáme La Maison de Tolérance, je to něco jako hampejz, víš? Jsou tam zavržené ženy, a když to některému ze svých mužů povolíš, může se uspokojovat tam“, vysvětluje Sára.

Hlavou se mi honí spousta otázek. Utkvěly mi tam zavržené ženštiny. Jak se jen dostaly do tohoto postavení? A jak je možné, že se muži nevzbouří, když pocházejí většinou ze Země, kde mívali svobodu a mnohem více práv, a hlavně, když jsou zde  - na La Femme Bienheureux, v poměrně velké početní převaze? Neptám se ale zatím na tyto věci. Nechci působit příliš neomaleně.

„Tak já bych si teda vybrala“, oznámím Sáře a nesměle se zeptám: „Jenom bych… Prostě bych jim chtěla vidět do očí. Mohli by zvednout hlavy?“

„Ale jistěže, když si to přeješ. Zvedněte hlavy!“, Sára zatleská a zvýšeným hlasem jim poručí.

Zvednou hlavy, ale nedívají se na mě. Asi mají nařízené dívat se do prázdna.

„Smějí se na mě podívat?“, dovolím se Sáry zeptat.

„Jen ten, kterého si vybereš“, oznamuje mi Sára.

Nelehký úkol. Duchaplné, inteligentní a sympatické oči pro mě bývaly kdysi hlavním parametrem pro výběr potenciálního přítele. Co na tom, že jsem na tomto parametru nakonec vždy ztroskotala? Nic to nezměnilo na mé touze po splynutí s mužem takových očí. I nyní, zde na La Femme Bienheureux, v přítomnosti těchto všech mužů, tato touha nadále sídlí v mé duši. Ale co se dá dělat? Zkusím to i bez přímého pohledu do očí. Snad si vyberu správně. Nakonec… Vždyť si musím vybrat tři, a když to nevýjde, tak můžu i čtyři nebo pět, a to by v tom byl čert, abych se alespoň do jednoho z nich nezamilovala. A zbytek pak budu posílat do hampejzuj.

Táhne mě to někam doprostřed, kde stojí takový ani mladý ani starý, spíše menší, než větší, ale muž poměrně statné postavy. Něco mě na něm přitahuje. Snad jeho postoj, jeho paže, jeho nohy v červených legínách, prostě celé tělo, snad barva jeho kůže, kterou vidím na obnažených pažích… Jakoby mi něčím byl blízký. Má světle hnědé krátké vlasy. Určitě bude mít i modré oči. Všichni moji muži na Zemi mívali modré oči. Rozhodnu se. Jdu do toho.

Dotknu se něžně jeho levého ramene. „Mohl bys, prosím Tě, zvednout hlavu?“, ptám se a navíc s nesmělostí v hlase, i když vím, že mé přání je pro něj rozkazem. Vím, že jeho pohled už nebude rozhodující. Je prostě můj, mám to zpečetěné. Zvedne hlavu. Podívám se mu do očí a sevře se mi hruď. Maty! Je to Maty! Ten parchant! Poslední moje velká láska. ´Teď bych se mu mohla pomstít za to, jak se na mě před pár měsíci vykašlal´, říkám si, ale zároveň hned tuhle myšlenku zavrhnu, protože moje srdce bije jako o závod. Chce se mi ho obejmout. Chce se mi plakat, ale vidím, že on se na mě dívá prosebně úpěnlivýma očima a snaží se nedávat najevo, že mě zná. Ale já přesto vidím, že mě poznává a taky vidím, že v jeho očích se skrývá něco jako láska a prosba zároveň. Odpouštím mu. Všechno mu odpouštím. Budu ho milovat. Jsem šťastná, ale nesmím to dát najevo.

Držím své emoce na uzdě a jakoby nic si jdu vybrat další.


2 názory

Tisovyluk
01. 04. 2011
Dát tip
StvN, to rozvedu až v jiné kapitole, s Matym totiž byla kdysi jen jednou a navíc byla po příletu na La Femme Bienheureux trochu omámená. Jasně, povahových stránek má spoustu, bude to mít nejen děj, ale zároveň to bude filosofické introspektivní dílo. Děkuji Ti moc za první pozitivní kritiku od Tebe StvN.

StvN
01. 04. 2011
Dát tip
Celkem zajimave podane, nicmene nejak jsem nepochopil, jak je mozne, ze toho Matyho poznala az podle oci. Jestli ho znala uz driv, tak by ho nejspis poznala i podle jinych znaku. Mozna mi trochu nesedi, jak se ji snazis vylicit jako povahove klidnou, spise uzavrenou zenu, ktera se drzi zpatky, nedokazi si predstavit, ze by takovy zeny letel nekam do neznama. Ale treba se v dalsim prubehu ukaze nejaka jina jeji povahova stranka, ktera by tomu davala smysl.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru