Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seMUZIKANT Z PODZEMKY
15. 04. 2011
24
28
4666
Autor
Santi€
Vracím se ze semináře iberoamerického umění z univerzitního kampusu na severu města. Už mám za sebou necelou hodinu jízdy vlakem, přesedám ve stanici Leganés central na metro. Je pozdě večer, další cestující by se dali spočítat na prstech, někteří zběžně listují zapomenutými novinovými stránkami, aby si ukrátili únavnou cestu domů. Cizojazyčné brebentění pozvolna ustává. Vystupuji na zastávce Casa del reloj a nechám se vyvést eskalátorem nad zemský povrch, nespěchám, nepředbíhám. Zaposlouchám se, prostorem se line melodie, blížím se k jejímu zdroji. V mezipatře na rozkládací židličce sedí muž, prošedivělé dlouhé vlasy má sepnuté do ohonu, přes rameno má popruh a drží kytaru, pravou rukou hbitě kmitá prsty ve strunách, levou rukou hmatá akordy. Před sebou má položený rozevřený futrál a na jeho dně leží pár mincí. Nezpívá, jen hraje, melodii podobnou skladbě Kometa od Jarka Nohavici. Ale pochybuji, že je Nohavica slavný ve Španělsku. Jen procházím, poslouchám.
Potkávám muže třikrát týdně, když se vracívám ze školy kolem desáté hodiny večerní. Občas mu přihodím s cinkotem několik centů do futrálu. Usměje se na mě a já pokývnu, nesměle roztáhnu koutky na oplátku. Hrává i jiné skladby, někdy jen zamyšleně ladí, laská struny.
Jednoho dne si dodám odvahy a oslovím jej:
„Hola. Líbí se mi, jak hrajete.“
„Gracias. To je galicijská hudba, víš?“, promluví on.
Nevím. „Ano?“, říkám napůl údivně a z druhé půli se zájmem.
Je potěšený. Ptá se, jestli mám čas. Loupnu pohledem po hodinkách. Je pozdě a ráno brzy vstávám. Ale kdy se mi naskytne znovu takováhle příležitost. Kývnu. Shýbne se k futrálu pro pár mincí a zve mě na kávu z automatu.
„Se mnou si málokdo chce povídat. Žiju sám, mám za družku jen tuhle svou kytaru“, rozpovídá se a usrkává teplý voňavý nápoj.
„Nacho Morales“, představí se. Taky se představím.
„Mucho gusto.“
„Mucho gusto. Žijete tady?“
„Sí. Bydlím ve čtvrti té a té. Přes den učím v hudební škole.“
O samotě vím svoje, uprostřed velikého města v cizí zemi. Člověk může nakrásně ovládat místní jazyk, ale jsou věci, které prostě jinak než mateřštinou přesně nevyjádří.
Poslouchám jeho příběh. Narodil se na venkově v Galícii, v době, kdy byl ještě u moci starý Franco. Ale ačkoliv se jejich životy opravdu několika lety překryly, spíše si vzpomíná na vyprávění mnoha pamětníků a nese si ty vzpomínky s sebou jako mateřské znaménko.
„Bylas někdy v Santiagu?“, ptá se.
„No“, odpovídám. „Ale ráda bych se tam jednou podívala.“
„Na Svatojakubskou cestu?“
„De eso nada. Ani ne. Mně prostě láká celý sever Španělska. A konkrétně v Santiagu bych chtěla na vlastní oči vidět jen katedrálu. Ale je mi jasné, že bych si tu návštěvu kvůli těm davům turistů pořádně duchovně neužila. Camino ztratila za ta léta pravý význam.“
„De acuerdo.“
„A proč jste z Galície odešel?“
Chvíli je ticho. Dívá se na dno kelímku od kávy, jako by odpověď hledal tam. Pak řekne něco galicijsky, čemuž nerozumím. S otazníky v očích mu visím na rtech. Konečně promluví. Před pár lety došlo ke katastrofě, u pobřeží ztroskotal tanker. Místa, která měl rád, jsou nevratně poškozena a jeho už doma přestalo cokoli držet. To podstatné – vzpomínky – jsou s ním, kdekoliv je on.
Vyruší nás personál metra. Zastávka se bude na noc uzavírat, musíme opustit prostor. Popřejeme si tedy dobrou noc a rozloučíme se.
/o tři měsíce později/
Už mi skončila výuka a tak nejezdím večer podzemkou, nějaký čas jsem se s Nachem neviděla. Ale čas mého pobytu v Madridu již téměř vypršel. Chtěla bych se s ním rozloučit, a tak několik večerů po sobě jej vyhlížím na Casa del reloj, ale marně. Nakonec se dočkám.
„Rád tě vidím. Už jsem si říkal, jestli ses nevrátila“, osloví mě.
„No“, vrtím hlavou. „Chtěla jsem vám ještě něco dát.“ A podávám mu několik stránek. Našla jsem na Internetu a vytiskla noty k té Nohavicově Kometě. Děkuje. Vloží ruku do kapsy a něco nahmatává. Pak mi stiskne dlaň a říká:
„Určitě se někdy jeď na sever podívat, do Olivového města. Que te vaya bien.“ Ruku odtáhne až po chvíli, mou zavře a poprosí, abych se podívala až venku. Cítím, že mi do ní vložil nějaký předmět. Vyjedu eskalátorem na ulici a na rohu u Večerky se na okamžik zastavím, otevírám dlaň. Mám v ní provrtanou mušli na šňůrce.
Potkávám muže třikrát týdně, když se vracívám ze školy kolem desáté hodiny večerní. Občas mu přihodím s cinkotem několik centů do futrálu. Usměje se na mě a já pokývnu, nesměle roztáhnu koutky na oplátku. Hrává i jiné skladby, někdy jen zamyšleně ladí, laská struny.
Jednoho dne si dodám odvahy a oslovím jej:
„Hola. Líbí se mi, jak hrajete.“
„Gracias. To je galicijská hudba, víš?“, promluví on.
Nevím. „Ano?“, říkám napůl údivně a z druhé půli se zájmem.
Je potěšený. Ptá se, jestli mám čas. Loupnu pohledem po hodinkách. Je pozdě a ráno brzy vstávám. Ale kdy se mi naskytne znovu takováhle příležitost. Kývnu. Shýbne se k futrálu pro pár mincí a zve mě na kávu z automatu.
„Se mnou si málokdo chce povídat. Žiju sám, mám za družku jen tuhle svou kytaru“, rozpovídá se a usrkává teplý voňavý nápoj.
„Nacho Morales“, představí se. Taky se představím.
„Mucho gusto.“
„Mucho gusto. Žijete tady?“
„Sí. Bydlím ve čtvrti té a té. Přes den učím v hudební škole.“
O samotě vím svoje, uprostřed velikého města v cizí zemi. Člověk může nakrásně ovládat místní jazyk, ale jsou věci, které prostě jinak než mateřštinou přesně nevyjádří.
Poslouchám jeho příběh. Narodil se na venkově v Galícii, v době, kdy byl ještě u moci starý Franco. Ale ačkoliv se jejich životy opravdu několika lety překryly, spíše si vzpomíná na vyprávění mnoha pamětníků a nese si ty vzpomínky s sebou jako mateřské znaménko.
„Bylas někdy v Santiagu?“, ptá se.
„No“, odpovídám. „Ale ráda bych se tam jednou podívala.“
„Na Svatojakubskou cestu?“
„De eso nada. Ani ne. Mně prostě láká celý sever Španělska. A konkrétně v Santiagu bych chtěla na vlastní oči vidět jen katedrálu. Ale je mi jasné, že bych si tu návštěvu kvůli těm davům turistů pořádně duchovně neužila. Camino ztratila za ta léta pravý význam.“
„De acuerdo.“
„A proč jste z Galície odešel?“
Chvíli je ticho. Dívá se na dno kelímku od kávy, jako by odpověď hledal tam. Pak řekne něco galicijsky, čemuž nerozumím. S otazníky v očích mu visím na rtech. Konečně promluví. Před pár lety došlo ke katastrofě, u pobřeží ztroskotal tanker. Místa, která měl rád, jsou nevratně poškozena a jeho už doma přestalo cokoli držet. To podstatné – vzpomínky – jsou s ním, kdekoliv je on.
Vyruší nás personál metra. Zastávka se bude na noc uzavírat, musíme opustit prostor. Popřejeme si tedy dobrou noc a rozloučíme se.
/o tři měsíce později/
Už mi skončila výuka a tak nejezdím večer podzemkou, nějaký čas jsem se s Nachem neviděla. Ale čas mého pobytu v Madridu již téměř vypršel. Chtěla bych se s ním rozloučit, a tak několik večerů po sobě jej vyhlížím na Casa del reloj, ale marně. Nakonec se dočkám.
„Rád tě vidím. Už jsem si říkal, jestli ses nevrátila“, osloví mě.
„No“, vrtím hlavou. „Chtěla jsem vám ještě něco dát.“ A podávám mu několik stránek. Našla jsem na Internetu a vytiskla noty k té Nohavicově Kometě. Děkuje. Vloží ruku do kapsy a něco nahmatává. Pak mi stiskne dlaň a říká:
„Určitě se někdy jeď na sever podívat, do Olivového města. Que te vaya bien.“ Ruku odtáhne až po chvíli, mou zavře a poprosí, abych se podívala až venku. Cítím, že mi do ní vložil nějaký předmět. Vyjedu eskalátorem na ulici a na rohu u Večerky se na okamžik zastavím, otevírám dlaň. Mám v ní provrtanou mušli na šňůrce.
28 názorů
Saetri-Ihn
13. 05. 2011
má to svůj příběh, svoje prostředí a svoji atmosféru - to všechno si v Tvém dílku žije vlastním životem a přesto to vnímám jako jeden celek, který se mi moc dobře četl, bavilo mě to :c)*
Nádherné :) Nedávno jsem měl podobný zážitek, tím víc se do toho dokážu vcítit
Popis v úvodu není jistě zbytečný, ale je pravda, že je dost "obyčejný". Navíc místy neobratný, třeba "vlasy MÁ sepnuté do ohonu, přes rameno MÁ popruh a drží kytaru... Před sebou MÁ položený rozevřený futrál...
Jako básnířka určitě vidíš věci originálně, tak proč ta klišé "cestující by se dali spočítat na prstech", "s otazníky v očích", "visím mu na rtech"?
Dialogy se mi četly dobře, až na tuhle překombinovanou větu, u které si neumím představit, že by zazněla v běžném hovoru: "Ale je mi jasné, že bych si tu návštěvu kvůli těm davům turistů pořádně duchovně neužila."
"Ano?", říkám... - za úvozovkami se už čárka nedělá (správně: "Ano?" říkám).
...jestli ses nevrátila", - správně: nevrátila,"
Jako příběh je to docela milé.
Mladý pán P.
18. 04. 2011perpetuum papier
17. 04. 2011
super, to se mi hodně líbilo, dávám tip.
ale jestli mám něco vytknout, vadilo mi tam "Bydlím ve čtvrti té a té". když už říká v jaké čtvrti bydlí, mělo by to tam být napsané, zvlášť, když je to v přímé řeči, takhle to kapku vadí tomu představit si, jak to říká :-)
Krásné. Začátek mi nevadí. Popis kytaristy zpomaluje tempo což není na škodu. Dialogy jsou dobrý a pointa taky pěkná. Jen tak dál :-)
díky za slova a tipy.
ten úvod je pro mě podstatný, pozdněvečerní únava a návrat domů a ten kytarista a jeho hudba je jako zjevení, nečekaný úkaz.
mušle je symbol svatojakubské cesty, provrtaná pak jako kousek galície a vzpomínka na Nacha, kterou můžu nosit stále s sebou. třeba.
aleš-novák
15. 04. 2011
Ucho NaKoleji, díky za avízo. Čtu tady, že autorka s nominací souhlasí, tak hned zařazuji do klubu.
Je to moc hezký, přesně- poetický, takový jemný a milý. Jen mi tam něco malinko chybí, ale nevím, co, jestli na závěr? Nebo jsme asi nepochopila pravý význam mušle?
Vlado, děkuju. Já se teprve učím psát povídky, takže veškeré komentáře i "výtky" přijímám. A k tomu by mi mohla pomoci i účast v Povídce měsíce. Mínusů se nebojím, tak klidně můžeš.