Láska se vším všudy

Crr! Zazvonil budík ležící na nočním stolku. Kousek od něj je postel pro dvě osoby a na ní ležící čtrnáctiletý Petr, celkem pohledný chlapec.

„Ty vole! Drž hubu!“ Petr máchnul rukou po budíku, který se poslušně skácel k zemi a přestal otravovat.

Když se Péťa konečně odhodlal vstát, bylo už tři čtvrtě na osm, což svědčí o tom, že přijde zase pozdě do školy. Nakráčel tedy oblečený do kuchyně, kde nikdo nebyl.. Vlastně, v celém domě nikdo nebyl. Popošel ke stolu, popadl dva kousky chleba a z domu vysmahnul. Do školy nijak nepospíchal, i když to měl pěšky docel a daleko.

„Vstupte!“ vyzvala učitelka zeměpisu Petra, který samozřejmě otevřel dveře a automaticky se šel posadit ke své poslední lavici v prostřední řadě.

„Paní čelko, omlouvám se Vám, ale mně nezvonil budík, takže jsem se nemohl vzbudit,“ prohlásil sebevědomě Petr. Mimochodem hodiny ukazovaly 8:30.

„Vážně? V tom případě si otevřete učebnici na straně 59 a najděte mi řeku Eufrat.“

„Víte, já bych Vám to velmi rád našel, jenže už jste dospělá, musíte si to umět vyhledat sama,“ s pobaveným úšklebkem na tváři prohlásil Petr, načež se všichni ve třídě zasmáli.

„Dnes budete opět po škole! Za to, že jste přišel pozdě s tou samou omluvou jako vždy, a za drzost k učitelce!“ naštvaně zeměpisářka.

Po skončení vyučování se Petr opět dostavil do školní knihovny, kde už byla učitelka přichystaná i s jeho o rok starší kamarádkou, Klárou, průměrnou kráskou. Petr se posadil na poslední lavici vedle své kamarádky a neustále se s ní o něčem bavil.

„Čekám na klid!“ rázně učitelka.

„To si počkáš!“ neméně hlasitě prohlásil Petr, přičemž se Klára zasmála, jenže učitelce nebylo moc ke smíchu, soudě z jejího výrazu ve tváři.

„Zůstanete tu o půl hodinu déle..“

Za trest dostali očíslování všech knih ručně, tedy první kniha byla číslo jedna atd. Učitelka jim propůjčila i své dvě nejoblíbenější červené tužky...

Jakmile trest dospěl ke svému konci, Petr pozval Kláru k sobě domů.. Nic neobvyklého, takto ho navšívila už asi tisíckrát. Když došli spletitými uličkami až k jeho domu, Klára se neobvykle usmála.
„Ty seš doma sám?“

„Jo, proč?“

„No já nevim, není to nějaký divný?“

„A proč jako? Máma je v práci až do večera a s tátou přece máma nežije už dlouho.“

„No, jak myslíš,“ usmála se podruhé.

Ale to už Petr odemknul a oba vstoupili. Petr odhodil tašku do rohu kuchyně a štrádoval si to přímo do svého pokoje. Klára ho samozřejmě následovala, jen se podívala na zahozený batoh a na zeď u něj, kde je už pěkně hodně černých šmouh. Zakroutila hlavou a šla tedy dále za Petrem. Vešli do pokoje a Petr ihned zamířil k počítači, který už byl zapnutý, jaký luxus.. Klára se posadila na postel a tak nějak neurčitě se na ni podívala.

„Až teprve teď si všímám, že máš tak velkou postel.“

„Ne ne, tu mi máma koupila asi před dvěma dněma“

„Heh, aha. Co na tom počítači děláš?“ Klára přešla pár kroky k Petrovi.

„Ale nic.. Jenom si stahuju film.“

„Jo táák,“ uličnicky se usmála.

„Ale ne!“ zakroutil hlavou Petr, „Je to Divoký Anděl, akční film,“ přesto Petr mluvil jaksi nezúčastněně.

Po půl hodině na počítači si šel Péťa udělat oběd, tedy spíš si ho jen ohřát v mikrovlnce, byl totiž připravený na kuchyňské lince. Samozřejmě Kláře nabídl, ale rozhodně netušil, že si dá. Musel tedy obětovat půlku bramborové kaše s řízkem. Posadili se na postel v Petrově pokoji a vychutnali si oběd. Jídlo asi v Kláře povzbudilo emoce, která si lehla a s hlavou v dlaních potichu poplakávala.

„Už zase brečíš?“ Petr si lehnul vedle Kláry a dal jí ruku na rameno, „Kvůli tomu rozchodu s Martinem?“ Klára jenom přikývla hlavou, „No tak.. Stejně to byl debil. Kdyby si tě vážil, tak tě ani neopustí. Například já bych tě nikdy neopustil,“ řekl Petr.

„Ale to já přece vim.“

„Tak se s tím už netrap, jo?“ usmál se na ni konejšivě.

Jenže Klára zareagovala tak, jak by asi nikdo nečekal. Přitiskla se k Petrovi a začala ho líbat. Petr se nijak nebránil...

Po zhruba hodině po Klářině odchodu přišla Petrova mamka v osm večer domů. O syna se nijak nezajímala, jenom šla do obýváku, zapnula televizi a koukala se. Petr mezitím byl v posteli a měl zapnutou televizi. Nekoukal se na Televizní Noviny, mlčky se koukal do sytě zeleného stropu, očividně o něčem přemýšlejíc. Každý asi ví, o čem přemýšlel. Sakra, co jsem to udělal? Co když z toho budou nějaký problémy? Někdo se to dozví? Co když.. V hlavě mu probíhalo zkrátka tisíce myšlenek, přesněji otázek..

Během dalších dvou měsíců Klára nechodila do školy. Petrovi to bylo divné, protože škola mu odmítala podat jakékoliv informace. Když chtěl Kláru navštívit, nikdo mu neotevíral. Dokonce mu Klára neodpovídala ani na SMSky. Na Facebooku se taky neobjevila. Žádné zprávy, jednoduše nic. Až jednou zazvonili Klářiny rodiče a Klára u jeho domu. Byl doma sám, otevřel a už chtěl něco říct, ale když uviděl Kláru a její bříško, znovu pusu zavřel a vydechl, přičemž se mu do očí nahrnuly slzy. Téměř ve stejném okamžiku se její táta na Petra očividně rozčílil, protože úplně zrudl, ale pověděl překvapivě docela klidným tonem, že si půjdou spolu popovídat. Petr přikývl a s provinilým výrazerm oba rodiče pustil dovnitř. O pár minut později dorazila i Petrova matka, která se tu nešťastnou zprávu dozvěděla až teď. Málem dostala infarkt, jak už to tak bývá.