Jak dát věci do pohybu

Seděl jsem u korbelu medoviny. Unaveně jsem si povzdechl a sledoval cvrkot v taverně: probíraly se další války mezi jednotlivými zeměmi, jak je na tom trh s koňmi, jak je na tom trh s otroky, možnosti výdělku... Už mi to lezlo krkem: probojovával jsem se životem již pětatřicátým rokem a přišlo mi, že -marnost nad marnost- vše stagnuje v jakousi rigidní loutkohru, která se protáčí stále dokola, akorát s obměněnými schematy. Jednou jsem se plavil na lodi s historikem, který sepisoval dějiny našeho kontinentu - to bylo před rokem a tehdy jsem měl na svět stejný názor, který se po té plavbě ještě prohloubil: můj spolucestující přede mnou předestřel několik tisíciletí, během kterých se pouze obměňovali panovníci v jednotlivých zemích, občas se nějaký stát rozpadl na dva, nebo naopak dva sloučily, ale jinak to byl opravdu nudný obraz kolovrátku, který se jaksi zasekl. Historik byl stoupencem zvláštního učení: že svět je iluze a člověk se z něj má osvobodit pravým vhledem do své vlastní podstaty. Trochu jsme se přeli: nějak jsem se nemohl ztotožnit s tím, že by bohové stvořili realitu, která by k ničemu nebyla. Po plavbě jsem se dal naverbovat do armády jednoho krále a poznal jsem, že utrpení, proti kterému historik brojil, může být jakousi podporou pro vývoj do větší hloubky. "Cizinče, vypadáš jako světem protřelý dobrodruh," přerušil chlapík v kápi, který seděl u vedlejšího stolu, moje rozjímání, "měl bych pro tebe práci." Můj váček se zlaťáky té doby pomalu ztrácel na svém objemu, takže jsem byl podobné nabídce otevřený. "O co půjde," zeptal jsem se, "porazit nějakého čaroděje, který sužuje kraj?" "No..." usmál se, "v podstatě o to, porazit největšího z čarodějů, dalo by se tak říct." To bylo trochu divné, lehce jsem se zarazil, ale podnítilo to můj zájem. "Učenec, který zůstává v tajnosti a nebudu ho jmenovat," pokračoval muž v kápi, "sledoval, co je v nepořádku s naším světem, ve kterém stagnuje jakýkoli vývoj." Trhl jsem sebou. To bylo to, o čem jsem před chvílí přemýšlel! Zřejmě bohové vyslyšeli moje úvahy a existuje nějaké řešení. "Sám o tom také přemýšlím..." povzdychl jsem si "takže ten učenec ví, jak dát věci do pohybu?" "Ten, kdo má nastartovat změny, se měl vtělit. Ale nestalo se tomu tak," vysvětloval muž v kápi. "Snažíme se nyní připravit podmínky k tomuto vtělení, ale je to velmi těžké - vzhledem k situaci." "Jdu do toho s vámi!" rozhodl jsem se. Vyčítal bych si, kdybych to neřekl - ochudil bych se tak o největší dobrodružství ve svém životě. "Tedy, vidím, že to opravdu myslíš vážně," konstatoval muž, "ale jak říkám, je to na dlouho: až poznáš situaci, uvidíš sám." "Situaci?" byl jsem již netrpělivý "Jakou situaci?" "Víš, národ, do kterého se měl vtělit," povzdychl si můj společník, "je již několik tisíc let v egyptském otroctví."

---