Táborák?

U táboráku

Ve spacáku pod širým nebem, noc je dlouhá a krásná. Praskající oheň co už pohasíná, přivolává sny. Vzdálené zastřené tóny kytary a veselý povyk, ze země kde ještě nedošlo víno a rozverní lidé nechodí spát, se mísí s posvátným tichem noci.

Obláčky kouře ze skomírajícího ohně stoupají k nebi a vzduchem je cítit pryskyřice. Noční vítr mi čechrá vlasy a hladí moji tvář.

Na nebi tisíce hvězd. Koukej! Padá…

Co si jenom přát?

Aby ty kaštanové vlasy, co vedle mě se zaplétají do měsíčního kvítí, a jejich vůně splývá s vůní noci a je tak omamná…

Navždy ať zůstanou tak krásné, i s úsměvem který je provází v mém objetí.

Moje milá spí, víčka se chvějí, roztomile rozrušená tvář, jak dívky občas mívají, když sní…

Jdu spát…

.

.

.

Zlato! Zlatí! Miláčku! (budí mě něžný ale naléhavý hlas)

Spim…copak?

.

Ruku!

Ach ty ženy…

Miluju Tě…