Na rozcestí I

Ještě do nedávna jsem byl docela obyčejný slušný člověk, který se staral pouze o svou síť restaurací. To vše se změnilo 23. září tohoto roku, když jsem se v noci vrátil do své New Yorkské restaurace, nad kterou mám i svůj luxusní byt. Abych se vám trochu představil. Jmenuju se Fabio Scipione a ano, jsem Ital. Po pravdě jsem obyvatel USA, ale narodil jsem se v Itálii. Svojí síť restaurací jsem zdědil po fotrovi, kterej před pěti lety zmizel bůhví kam. Byznys jde dobře. Ovšem můj byznys už nezáleží jen na jídle. O tom všem vám povím. Mimochodem, dnes je 28. října.

23.Září 2010 19.35

V New Yorku je už pořádná tma, ale to nikoho nezajímá. Čím víc je hodin, tím víc to na ulicích žije. Spousta pochybných existencí se pohybuje pod rouškou noci ulicemi a hledá způsob, jak si rychle přijít k penězům.

To ovšem není můj problém. Zajištěný jsem skvěle. Otec byl prohlášen za mrtvýho před pár lety a dědictví mě zajistilo na spoustu let dopředu, takže jsem si mohl dovolit rozjet byznys svých restaurací i na druhém konci USA. Moje restaurace nesou název Scipione´s a jsou celkem úspěšné.  Ještě, aby nebylo potom, kolik sem do nich investoval.

" Nashle Arture" řekl jsem provoznímu vyhlášené posilovny, kam chodím třikrát týdně, abych se udržel fit. Naštěstí mě otec už od mala vedl k tomu, abych na sobě pracoval a tak je moje tělo jako reklama na posilovnu. Je pravda, že sem fotra nesnášel, ale za těch pětadvacet let co sem na světě mě dal spoustu dobrých věcí. Tím, že byl na mě tvrdej, mě přiměl k tomu, abych se začal učit bojovat. Z toho se nakonec stalo to, že mistrně ovládám Taekwon-do, Tai-chi, Judo a Krav maga. Za další jsem podstoupil i výcvik u armádních Rangers, takže zacházet se zbraněmi je hračka. A přesto vlastním síť restaurací.

Před posilovnou nasedám do svého krásného Fordu Mustang Shelby GT 500. Tohle auto je můj poklad. Za nic na světě bych ho nevyměnil. Ani za  ženskou.  Rozjel jsem se po ulici a rozhodl se zastavit se pro svého odvěkého parťáka, kterého znám z vojenské školy. Poté co jsem zastavil o několik bloků dál, jsem zazvonil na zvonek u velkého bytu, ve kterém bydlí můj parťák a nejlepší přítel, finský pořez Walteri Numerin.

" Haló?" ozvalo se z reproduktoru vedle zvonku. Hlas patřil právě Walterimu, přezdívanému Walter.

" Vylez ven ty skunku. Potřebuju pomoct v restauraci" oznámil jsem Walterovi a poté jsem slyšel malé klapnutí, jak fin zaklapl sluchátko a vydal se na cestu dolů. Opřel jsem se o auto a podíval jsem se do zrcátka. Uviděl jsem v něm sebe. Mé středně dlouhé, kaštanově hnědé vlasy mi téměř sahaly až na ramena. Mám měkké rysy, ale přesto nejsem typický Ital. Nad levým okem mám malou jizvu, jako památku na Rangers, jejichž výcvik mi dal hodně zabrat.

Dveře domu se otevřely a na ulici vystoupil více než dvoumetrový pořez. Walter byl ohromný a protože měl stejný výcvik jako já, byl i smrtelně nebezpečný. I přesto, že mu je pouhých sedmadvacet let, už nemá téměř žádné vlasy, pouze černé chmýří na hlavě. Jeho tvář má spoustu ostrých rysů a jen zdůrazňuje jeho mohutnost.

" Fabio, rád tě zase vidím" pronesl Walter na uvítanou a poplácal mě po zádech tak, že jsem se musel chytit auta, aby jsem udržel rovnováhu a neskácel se na chodník.

" Taky tě rád vidím, ale teď už pojď. Jestli chceme příští týden otevřít, musí být všechno stoprocentní" upozornil jsem ho na to, že se chystáme oteřít další restauraci tady v New Yorku a právě doděláváme poslední úpravy. Obr jen kývl hlavou a nasedl do auta stejně jako jsem to udělal já.

23. Září 2010  20.50

Cesta nám zabrala až nepřirozeně dlouhou dobu, protože jsme se po cestě zasekli u policejních vozů, které blokovaly cestu, protože zrovna prováděli nějaký zátah. Musel sem to tedy vzít náhradní trasou, ale ta byla, světe div se, ucpaná. Auta stála a troubila. Nesnáším kolony v ulicích velkoměst.

" Běž k zadním dveřím. Jsou tam nějaké bedny, takže je musíme dát dovnitř do skladu.Já půjdu předem a                                                               otevřu ti tam" řekl jsem Walterovi poté, co jsme dorazili k restauraci. Naše nová restaurace čekala na otevření a já čekal na to až se mi do kapsy začnou sypat další prachy.

S klíčem v ruce jsem přišel ke dveřím, ale než sem stačil odemknout, všiml jsem si, že dveře nejsou pořádně dovřené. Zděsil jsem se, protože jsem určitě zamkl. Nevypadalo to však na násilné vniknutí, ale jako by si někdo odemkl. Pomalu sem otevřel dveře a vstoupil do tmavé restaurace. Udělal jsem pár kroků a pravá noha mi po něčem uklouzla. V poslední chvíli jsem se chytil stolu, který byl nalevo ode mně. Zašmátral jsem rukou ve tmě a objevil vypínač. Rozsvítil jsem a objevil, že na zemi je červená skvrna a táhne se za bar.

" Krev?" řekl jsem tiše a okamžitě jsem zpoza kalhot vytáhl svého ilegálně drženého Glocka 17. Co nejtišeji jsem se vydal k baru a hlavou se mi honily myšlenky o tom, co se tu stalo. Uslyšel jsem nějaký zvuk vycházející zpoza baru a tak jsem udělal jeden dlouhý krok a ocitl se vedle baru. Zhluboka jsem se nadechl a rychle skočil za bar s pistolí připravenou k palbě.

" Kdo k čertu ste?" zařval jsem na chlapa ležícího za barem. Až potom jsem si všimnul, že chlap má na břiše střelnou ránu a v ruce bouchačku, ovšem už asi neměl tolik sil, aby ji na mě namířil a tak se mi jen podíval do očí. V jeho pohledu bylo vidět zoufalství a já cítil, jak mě svým pohledem žádá o pomoc. Viděl jsem, že ten chlápek má na sobě pěkný černý oblek a naleštěné černé boty. Oboje měl ovšem již od krve, takže ten lesk se pomalu vytrácel.

" P...po...pomozte mi. P...prosím" řekl muž chraptivě a ukázal na mobil, který ležel vedle jeho pravé nohy. Zvedl jsem mobil ze země a uviděl jsem na displeji číslo. Zřejmě chtěl, aby jsem tam zavolal. Glockem jsem nepřestával na muže mířit, i když mi bylo jasné, že od něj mi nebezpečí nehrozí. Pomalu jsem položil zbraň na zem a vytáhl kus hadru, který jsem zraněnému přitlačil na ránu. Potom sem se podíval znovu na displej a vytočil číslo.

" Haló, Ezio. Tak co?" ozval se hlas z telefonu. Takže Ezio je tenhle maník.

" Já nejsem Ezio, ale jestli je Ezio ten, komu patří tenhle telefon, tak má pořádnej problém" řekl jsem neznámému příjemci hovoru. Na druhé straně se rozhostilo na chvíli ticho.

" Kdo jste? A co je s Eziem?" zeptal se hned muž na drátě. Na chíli jsem zapřemýšlel, jestli mám říct pravdu, ale věděl jsem, že Ezio potřebuje pomoc.

" Tady Fabio Scipione. Ten váš Ezio právě leží v mojí restauraci a silně krvácí. Naznačil mi, abych vám zavolal" rozhodl jsem se říct pravdu, aby jsem měl toho chlapa co nejdřív z krku.

" Řekněte mi adresu vaší restaurace. Hned!" zařval muž do telefonu, evidentně rozrušen a tak jsem mu radši všechno řekl. Telefon ohluchl hned poté, co jsem sdělil adresu. Najednou se mi začaly halvou honit myšlenky, jestli jsem udělal správně. Co když skončím jako Ezio?

" Asi budeš muset ještě chvíli vydržet na živu, než si pro tebe přijedou" řekl jsem ležícímu Eziovi, který se pokusil o úsměv. V tu chvíli jsem slyšel hvízdání gum a před restaurací zastavilo nějaké auto.

" Tvoji kamarádi jsou vážně rychlí" řekl jsem Eziovi, ale ten vypadal vystrašeně. Všiml jsem si, jak sevřel svoji zbraň a snažil se zvednout ruku, ve které pistoli držel. Podivil jsem se. Slyšel jsem, jak někdo vchází do restaurace a tak jsem se za barem postavil. Viděl jsem nějaké dva chlápky se zbraněmi v rukou a vzápětí se ozval výstřel.