Entita zla

Stál jsem na rušné křižovatce uprostřed města před starou večerkou. Auta projížděly sem a tam, kostelní zvon ohlašoval třetí odpoledne a lidé se vraceli z práce do svých domovů. Žiji v Ivančicích celý život a kdybyste se mě zeptali, která část města je nejrušnější, odpověděl bych vám, že tenhle dopravní uzel města.

Postával jsem tam v teplém kabátě, který mi sahal až po kolena a dokonale odháněl vlezlou lednovou zimu. Pára mi vycházela z úst a já vzpomínal na mladá léta jako student na místní střední škole, na všechny ty krásné okamžiky, bezstarostný život, na přátele a samozřejmě i na učitele. V mysli mi vyplouvaly na povrch patnáct let staré zážitky, které jsem již dávno pohřbil.

Na autobusové nádraží přijel špinavý autobus, jak tomu bývá v zimních měsících, a z něj se vyhrnulo plno školáků, důchodců a někde mezi tím vším lidstvem si cestu hrnul můj dávný přítel Pavel.

Nejdříve jsem ho nepoznal, protože patnáct let udělá svoje a člověk se stále mění, vyvíjí se, jestli se dá tak nazvat vývoj od početí až po smrt. Pamatoval jsem si ho jako urostlého chlapíka, školního siláka a drsného rváče. Kdysi měl dobrý metrák váhy, metr devadesát výšky a obří ramena. Co vám budu vykládat, občas jsme se porvali, ale nikdo proti němu neměl šanci v pranici, to ne!

Ten kdo kráčel ke mně, byl někdo úplně jiný než z mé představy a já ho nejdříve přehlížel v domnění, že se Pavel zapomněl v autobuse. Ta kostnatá, vysoká a zachmuřená bytost ve staré bundě od Nike, v riflích a v oprýskaných teniskách, které se brodily břečkou z rozježděného sněhu, se houpavými kroky belhala ke mně.

Přede mě se postavil Pavel a konečně z jeho kamenné tváře bez jakékoliv mimiky se rozzářil úsměv, který následovaly zažloutlé zuby. V jeho očích konečně zajiskřila hvězdička života. Vřele jsme si podali ruky.

„Nazdar! Ty stará vojno, ty ještě žiješ?“ oslovil jsem ho, jak jsem nejlépe dovedl. Zase jsem byl šestnáctiletý sedmnáctiletý kluk, puberťák každým coulem.

„Zatím jo, zatím…“ rezignovaně odpověděl Pavel s dávkou pesimismu v hlase.

Jeho odpověď mě nenechala vůbec klidným, vyprovokoval mě: „Chlape, co se děje? Nevypadáš vůbec dobře.“

Pavlovi klesl úsměv a zase nahodil bezcitný výraz. Chvíli přemýšlel a něco si dokonce zamumlav sám pro sebe. Nakonec se zase vrátil ke mně, ke stařičké večerce, k rušné křižovatce.

„Mám problémy. Zbortil se mi svět. Když jsem viděl od tebe email, zastesklo se mi po starých časech a musel jsem se zase vidět někoho ze staré party.“

Nějaký pátek jsem dělal s lidmi a poznal jsem, že existují dva typy chudáků. První typ byl „vycucaný chudáček“, který si vymýšlel, jen aby ho každý litoval. Ten druhý typ byl člověk, který měl opravdu problémy. Pavla jsem odhadoval na tu druhou možnost.

„Klidně se mi svěř. Jsi mým přítelem i po těch všech letech. Opravdové přátelství se neptá na roky, pamatuješ?“ Povzbudil jsem ho a položil mu ruku na rameno. Přes tenkou bundu, která se spíše hodila do jarních dnů, jsem ucítil opravdovou vyzáblost Pavla, kost a kůži. Klidně mohl z fleku dělat reklamu na hlad nebo aspoň hrát vězně v koncentračním táboře.

Pavel sklonil hlavu a vypadal dost provinile. V jeho tváři, která mi spíše připomínala lebku potaženou kůží, se zjevil divný výraz. Pavel zavřel víčka a na čele mu vyrostla hluboká vráska, až příliš hluboká pro jednoho člověka. Poté se mě zeptal: „Myslíš si, že mám fantazii? Myslím fantazii, abych si vymyslel promyšlenou lež.“

Tahle otázka mě překvapila stejně jako fyzický stav mého přítele. Začal jsem tušit, že se kolem Pavla asi slétávali démoni, kteří ho psychicky vysávali. Zamyslel jsem se, abych odpověděl na těžkou otázku.
„Vím se stoprocentní jistotou, že jsi mi nikdy nelhal, protože já vždy prokouknu lež. A když si vzpomenu, že jsi nikdy nebyl schopný vymyslet kloudnou povídku do slohu, řeknu ti jako chlap chlapovi, že fantazii máš silně podprůměrnou.“

Pavel se mi zadíval dlouze do mých zelených očí a já zase do jeho modrých. Viděl jsem v nich temnou hlubinu, propast, doupě zla. Jeho pohled připomínal prázdný pohled figuríny za výlohou obchodu s oblečením.

„Stejně přes to všechno, nebudeš mi věřit. Prostě nebudeš!“ ohradil se Pavel.

„Budu, přísahám na naše přátelství, že budu. Tak co je, parde!?“

Pavel chvíli mlčel, snad hledal počátek nitě událostí, které ho dovedli až sem. Když jí našel, začal vyprávět svůj příběh.

„Je to tak tři roky zpět. Byl jsem na rybách a užíval si letního sluníčka. Díval jsem se do třpytící se hladiny řeky, pozoroval ptáky a přemýšlel o světě. Nejdivnější na všem bylo, že mi něco zabralo.“

Udivil jsem se, většinou se očekává, že ryba zabere a rybář zaskóruje.

„Neboj, taky jsem se podivil, protože jsem nahodil bez návnady, jen tak prázdný háček. Občas to tak dělám a dělají to i jiní. Chvíli jsem zápasil s neočekávaným úlovkem, až jsem ho přemohl a vytáhl na břeh. Byla to štika, pěkná, velká. Když jsem jí změřil a pokochal jsem se s ní, už jsem jí nesl k vodě, abych jí pustil zpět, jenže se stalo něco neočekávaného.“

Pavel se na mě letmo podíval, zda mu ještě věnuji zpětnou vazbu a já poslouchal. Narůstalo ve mně napětí, co se z toho vyklube.

„Skrz štiku, přes všechny její vnitřnosti se prodral na světlo podivný tvor, vypadal jako červ, jako přerostlý šedohnědý červ s velkýma očima, se sakra velkýma očima, který mě hypnotizovaly. Hned na to jsem zapomněl na ryby, na štiku a vše jsem věnoval tomu červovi. Pohltil moji mysl a já z nepochopitelného důvodu jsem ho snědl. Celého červa velkého jako pěst jsem dal do pusy a nechal ho spustit se do mého hrdla. Od té doby to začalo.“

Nevěřícně jsem stál s pusou otevřenou na rušné křižovatce v centru města. Pavlův příběh mě šokoval a já brzy přestal vnímat čas a prostor, snad jenom chlad od noh. Navrhl jsem jít do cukrárny na náměstí a Pavel přijal, během tří set metrové cesty můj pohublý a vymrznutý kamarád pokračoval ve svém příběhu.

„Nějaký čas vše bylo v pohodě a nějak se na to zapomnělo. S Erikou jsme plánovali svatbu a vzali jsme si i hypotéku na rodinný dům. Chtěl jsem založit rodinu a stát se hrdým otcem, ale přesně po mých jednatřicátých narozeninách začalo peklo.“

Pavel se na chvíli odmlčel, jako kdyby si potřeboval ve své hlavě srovnat myšlenky. Zeptal jsem se, aby řeč nevázla.

„Ani ses nepochlubil v mailu, že máš přítelkyni.“

„Měl jsem. Musel jsem se s ní rozejít, protože démon, ten červ, mě začal užírat zevnitř. Každý okamžik je se mnou. Každou vteřinu vidí, cítí a požírá moje myšlenky, pocity a nejvíc mu chutnají ty nejzvrhlejší choutky, které se skrývají v každém člověku. I teď je se mnou a slyším jeho smích jako ozvěnu v mé hlavě. Avšak za žádnou cenu mu nedovolím, aby otevřel Pandořinu skřínku a vypustil to nejniternější zlo v mé duši.
Erika mi chtěla pomoct, pořád mě tahala k nějakým doktorům, ale ti ze mě byli úplně paf, protože ty jejich testy byly na nic, byl jsem podle nich zcela zdravý. Erice jsem dal sbohem, ale pořád mě sleduje a každý den mi napíše desítky zpráv, ona byla ten typ člověka, který nedokázal pochopit mojí situaci.“

Šli jsme po chodníku kolem skleněných výloh obchodů, prošli jsme kolem muzea a po naší pravici se pyšnil ivančický kostel. Sem tam jsme ztišili hlas, když kolem nás někdo prošel. Pozorně jsem poslouchal a přemítal jsem každé slovo mého přítele.

Pavel pokračoval: „Byl jsem u doktora na rentgenu, ale po červu ani stopa. Myslím si, že onen tvor byl jako počítačový virus, jednoduše, aby někomu otevřel mentální zadní dvířka a ten se mi mohl dívat do nitra. Chápeš to?“

Kráčel jsem vedle vyzáblého Pavla, zimní kabát za mnou vlál a přestala mi být dokonce i zima na nohy. Náměstí se utišovalo po chladném dni a zmrzlí trhovci už pomalu balili své zboží do dodávek. Z olověného nebe začalo sněžit.

Mojí myslí projela demarkační čára, která rozdělila moji mysl na dvě poloviny. Ta první křičela, ať se Pavla zbavím a rychle zmizím, protože je to blázen a vše si vymyslel. Ta druhá argumentovala, že je to můj přítel a slíbil jsem mu, že mu budu věřit. Zdravý rozum balancoval někde mezi.

„Zatím tomu rozumím,“ ujistil jsem Pavla, že ho poslouchám, „víš, kdo by to mohl být? Ten hacker?“

„Někdy když se mi konečně podaří usnout, vidím tu ENTITU, co se živí mojí duší. Vypadá jako shluk energie inkoustové barvy. Nevím přesně, ale myslím, že jich je víc, snad stovky, snad tisíce ENTIT a každá s vlastní armádou oněch červů. Jsou to existence z čisté energie z nějaké vyšší dimenze vesmíru. Prostupují stěnami času a každá z těch ENTIT ovládá určitý časový úsek. Ty šťastnější ukořistily výživnější duše, než jsem já nebo ty, takový Alexandr Veliký, Napoleon, Hitler otevřeli Pandořiny skřínky a nasytili své démony. Možná bychom se divili, kolik lidí je zavřeno v blázincích z tohoto důvodu.“

Projela mnou husí kůže. Pavlův příběh mě děsil a zároveň mě hrozivě vzrušoval. Každý máme své zamčené démony, choutky zděděné po zvířecích předcích, ale dokážeme je udržet hluboko v zapomnění. Jestliže Pavel bojoval poslední tři roky s touto psychickou chorobou (nebo snad se skutečným nepřítelem z vyšší dimenze) bez odborné pomoci psychiatrů a ústavního léčení, není divu, že tak zhubl a zbyla z něj troska. Takové halušky by položily i silný jedince, ke kterým Pavel patřil, aspoň dřív.

Vlezli jsme do útulné cukrárny a zasedli ke stolečku u velkého okna, abychom se dívali na průčelí domů a na lidi, kteří kráčeli kolem. Uvnitř nikdo nebyl, což nám velmi vyhovovalo. Obsluha, postarší paní, nám donesla horkou kávu a schovala se kdesi za pultem. Mohli jsme nerušeně pokračovat v našem rozhovoru.

„A ty víš, jak tu ENTITU porazit?“ zeptal jsem se Pavla, který usrkával kávu a rukama se zahříval teplým šálkem.

„Kdybych to věděl, dávno bych jí porazil. Zatím mě napadla jenom jedna možnost, sebevražda. Potom bych se jí zbavil.“

Jistě nebylo člověka, který by jen na okamžik nepomyslel na sebevraždu, zamyslel jsem se, jenomže Pavel to řekl přes svá nevýrazná ústa takovým tónem, že ten akt sebe zabití mi připadal jako vyčistit si večer zuby. Musel jsem odlehčit situaci.

„Pavle, povykládej mi o té Erice. Už si ani nepamatuji, kdy jsem se bavil s nějakým chlapem o ženských.“

Pavel zakroutil hlavou a usrkl další hlt kávy, který mu očividně udělal dobře. Bylo vidět, jak se přehrabuje ve své kartotéce vzpomínek, tak dávných, tak blízkých.

„Byla úžasná,“ zasteskl si, „obětavá, inteligentní, krásná a chovala se jako královna. Kamkoliv přišla, v čemkoliv oděná, vypadala vznešeně a už od prvního okamžiku upoutala mojí pozornost. Zamiloval jsem se do ní a chtěl s ní prožít i zbytek života.“

Pavel se zamkl a podíval se do okna, jako kdyby mu to někdo přikázal. Já ho následoval hned za ním. Před cukrárnou stála středně vysoká hnědovláska v červeném kostýmku. Byla zachumlaná ve svém na první pohled drahém kabátci a shlížela přímo na nás, přímo do Pavlových očí. Musela to být Erika, protože ta žena stála jako královna, rovná jako proutek, s bradou mírně nahoru a vypadala velmi seriózně.

Když jsem odtrhl od ní oči, pohlédl jsem na Pavla, který se pomalu zvedl od stolečku. Nic nepromluvil a jen vyšel před cukrárnu za tou ženou. Viděl jsem, jak spolu mluví, jak mu Erika vyčítá všechny ty dlouhé měsíce, kdy se Pavel vůbec neozýval. Nevěděl jsem, jak ho vypátrala, snad se mu nabourala do emailu a zjistila si vše o naší schůzce. Viděl jsem, jak Pavel stojí jako zlomený topol a snáší všechny ty výtky ze strany své bývalé přítelkyně.

Poté se mi zatemnilo před očima. Svět se se mnou třikrát otočil a šedé, nevýrazné nebe zkrvavělo. Pavel z útrob své bundy vytáhnul pistoli a zazněly dva ohlušující výstřely, které nedokázaly ztlumit ani skla. Paní cukrářka za pultem začala křičet a já nejdříve nevěděl, co dělat. Vyběhl jsem ven.

Na zemi ležela dvě teplá těla, pomalu se na ně snášely vločky a sníh kolem mrtvých se zabarvil do ruda. Z pistole ráže devět milimetrů ještě vycházel kouř a já stál jako kamenný voják Terakotovy armády. Dva výstřely, jedna kulka pro Eriku, druhá do Pavlova spánku. Taková byla krutá bilance.

ENTITA ovládla Pavla a ten otevřel i poslední zákoutí jeho duše, temné hlubiny plné zla.

Přistoupil jsem k Erice, jestli ještě nežije, ale nenašel jsem žádný puls. Kulka mezi oči byla rychlá a bezbolestná smrt. Otočil jsem se na Pavla, který ještě svíral zbraň, ale také jsem nenalezl žádné známky života, až na jednu.

Zpozorněl jsem, v jeho krku se něco hýbalo, něco se dralo na svět, na světlo. Šáhl jsem na ještě teplý krk a ucítil pod kůží cosi až moc živého. Poté se kůže protrhla, vyhrnula se temná krev a na mě pohlédly hypnotické oči, které mě pohltily do sebe. Ztratil jsem pojem o čase a prostoru. Jenom jsem se věnoval krásnému tvorovi, který mě ovládl.

V mysli se mi ozvalo: „Vezmi si mě. Jsem jen tvůj. Vezmi si mě.“

Nedokázal jsem to, nedokázal jsem vzdorovat. Vytáhnul jsem šedohnědého červa z Pavlova krku a dal si ho do úst. Spustil se do mě. Byli jsme vším. Byli jsme jeden.

Uslyšel jsem démonský smích.