Platonické lásky

ON

"Budeme si hrát, lásko?"

A to teď slyším pořád. Pořád dokola. Jedna a ta samá hra.

"A co by jsi chtěla koťátko?"

"Jeho"

Potichu zavzdychám. Tak koho vlastně miluje? Mě nebo jeho?

ONA

Už jsem z toho vážně mimo. Pořád na něj myslím. Na jeho tvář, kterou si představuji. Kterou jsem si sama vytvořila ve své hlavě. Jeho ruce co mě hladí. Myslím na vzkazy, co mi posílal. Kdo? Moje láska. Ne ten, co leží vedle mě. I když vlastně ano. Jak to říct. Rozdvojená osobnost? Moje platonická láska. Miluji dvě osoby. Ne jednu. Ne dvě. Je to pěkně zamotané. 

"Vem si mě."

A zavřu oči.

ON

Vidím jak vzdychá. Vidím její velké kozy, jak skáčou nahorů a dolů. Jeji vzrušený obličej je neuvěřitelně sexy. 

"Tak jsem tě konečně dostal, ty štětko!"

Zakřičí a já se udělám. Je to smutné. Protože už si nepředstavuje mě. Představuje si toho, druhého. Toho, kým jsem byl předtím. Nechápu to. Pohladím jí, obejmu a usneme.

ONA

Myslí si, že spím. Ale ne. Ne, já myslím na svou lásku. Na tu druhou. Cítila jsem trochu zklamání, když jsem se dozveděla, že tou záhadnou osobou, která se mi tak dostala pod kůži, k srdci a do hlavy je vlastně, můj přitel. Jak nelogické. Pochybuji že to chápete. Nechápu to ani já sama. Nechápu, jak můžu milovat jednu a tu samou osobu. Jedná strana je moje milovaná láska. Někdo, koho si chci vzít a mít s ním děti. A druhá je hajzl. Zlý, arogntní a holkařský hajzl. Kterého nezajímají vztahy. Láska. Svatba ani děti. Zatřepu hlavou a otočím se čelem k němu. Jak krásně spí. Láska moje. Pohladím ho a usnu taky.

PO 3 MĚSICÍCH

ON 

"Ne, už to nejde! Už to nemá cenu, rozumíš? Ty nemiluješ mě! Miluješ někoho, kdo neexistuje, nevážíš si toho, co s tebou chci, budoucnosti ničeho ! Nemá to cenu!"

Křičím a křičím a ona pláče a pláče. Leži na posteli a pláče. Celá zkřivená, vyhublá a pobledlá. Zblážnila se. Ale já ji pořád miluji. MIluji jí a ona nemiluje mě. Je platonicky zblázněna do postavy, co žije ve mě. Sex byl dobrý, dokud už to nebylo celé jen o hraní. A když jsem odmítl, vyhrožovala. Nejedla. Nekomunikovala. Ignorovala vše. Zkusil jsem ať žárlí, provokoval jí. Nic. Pořád jen vidí jeho. Někoho kdo není. Je konec.

ONA

Ticho, no tak nekřič už. Vím, že je konec. Vím, že to už tak nejde. Jsem slabá a vyprahlá. Jediné, co opravdu cítím, je ta velká náklonost a oddanost k němu. Kde jsi? A proč mi nepíšeš? Protože neexistuješ. Jsi v mém příteli. Už vlatně ne v mém. Naposled mě pohladí a dá mi pusu na čelo. Vstanu, jdu k počítači a čtu si zase náš první vzkaz. Ale až teď si uvědomím, že to doopravdy, vše skončilo. Ta platonická, i ta pravá.