Markéta

Bylo tomu takhle jednou v parku
Nenašel jsem marku nýbrž Markétu
Povídala o světu a o tom proč jsme tady
Do nálady dostala se krasavice v kabátu

Bát jsem se jí neodvážil to přátelské zvířátko
zakrátko se vyvinula konverzace nakrátko
na nulovou vzdálenost, zbořili jsme i ten most
co vystavěn byl mezi námi, teď jsme byli těsně

A děsně se mi líbilo to magično co v ní bylo
a sršelo a svítilo a hřálo mezi žebry
že prý zastavíme čas a svět že bude jen pro nás
a snídat budem v posteli a smát se dlouho do tmy

A že to bude navěky a přes moře a přes  řeky
a voněla tím parfémem  co zastaví mi dech
nechal jsem se unést krásou v kabátě a černovlasou
štěstí ztělesněno chodí v Markétiných botách

Jednoho dne v parku
našel jsem tam Markétu…tu, tu, du, tu…