rozhovor s novým fragmentem (sebe?)

se to zničehonic rozsvítilo na stropě bez fanfár, součinností mimoběžných dějů kdes byla, jiskro, když jsem v rudé temnotě flusal chyby? no nic, tak jsi tu, když v medovém čase zářím přeměnami prostě jedna transformace z mnoha, v divném čase (každý čas je divný... a každý jinak a ne zrovna akorát) teď už vím, jak spěchat pomalu, jak přimknout se k pravdě. Tak promluv... tisíci lety brouzdal jsem hvězdami jednu našel, plnou převařeného chaosu tam pekelné nebe plné čertovských andělů a dalších paradoxů svobodné vůle teď tu tedy prostě jsem stejně jako ty tu tedy prostě ve své podobně jsi a čekám, až se transformujeme až dojede vlak do stanice a já si vystoupím ...tak promluvil jsi já nechávám ten rozhovor spát a poskytnu jej pavučině

---