Království - Kapitola 1

Pevnost Roanoa byla vybudována před nějakými pěti sty lety, jako první obranný val proti případnému útoku vůči království. Roanoa byla ve skutečnosti kilometr dlouhá hradba, spojující dvě úpatí na konci Železných hor, o který trpaslíci neprojevovali zájem. Hradba byla postavena v Údolí vlků, což byla prakticky jediná cesta, jak se z východu dostat do Galroanu, bez toho, aby jste se zapletli s trpaslíky v horách.

Na hradbě se pokaždé nacházelo okolo dvaceti vojáků, kteří dávali pozor na možný útok. Vyzbrojeni byli luky a šípy, popřípadě dýkou, ale hlavně signálním rohem, kterým mohli v případě nějakého většího útoku zburcovat zbytek vojáků spících nebo odpočívajících dole v kasárnách.

Člověkem, který měl hradbu na starosti, byl Velar, kapitán hradní stráže, který si na hradně prožil už sedmnáct let a zatím plnil své povinnosti příkladně. Velar byl velký, téměř dvoumetrový chlapík, který svým zjevem budil respekt u všech svých podřízených a nejen u nich. Kapitán měl černé vlasy, spadající mu až na ramena a taktéž černý plnovous, který značil, že je mu již pěkných pár let, a to přes to, že mu nedávno bylo čtyřicet let. Jedním z hlavních důvodů kapitánova respektu byl bezpochyby pohled jeho očí, před kterým každý uhýbal, neboť se vám dokázal zavrtat hluboko do duše a to nebylo nikomu příliš příjemné.

Velar chodil oblečený do kroužkové košile, na které nosil ještě velmi tenké brnění, které bylo tak lehké, že ho neomezovalo v pohybu. Brnění bylo dílem trpaslíků, kteří opustili svůj národ a žili v nedalekém lidském městě, kde měli kovárnu. Taktéž obouruční meč, který válečník nosil, pocházel z jejich dílny a byl opravdu mistrovským dílem. Byl skvěle vyvážený a přes to, že ho Velar měl už deset let, byl stále ostrý a vypadal jako nový. Na čepeli se nacházelo i několik trpasličích run a Velar se domníval, že právě ony mohly za skvělý stav meč. Kromě meče nosil ještě díku schovanou za opaskem. Ve svém příbytku pod hradbou měl uschovaný i luk, ovšem ten nemusel použít více než pět let, neboť jeho vojáci si s všemi nepřáteli poradili dříve než by si Velar pro luk vůbec došel.

Kapitán se zastavil vedle mladého vojáka, který sem byl s pár dalšími poslán teprve nedávno, aby si také odkroutil povinné dva roky na hradbě. Voják vypadal znuděně, asi si představoval život na hranicích trochu jinak a vůbec se mu zde nelíbilo.

„ Nevěš hlavu, vojáku. Brzy tu jistě nějaké vzrušení zažiješ, protože tihle nájezdníci útočí docela pravidelně“ pronesl kapitán k mladému vojákovi svým drsným hlasem a poplácal ho po rameni. Voják se nepatrně pousmál, ale stále vypadal nezaujatě.

Kapitán se tedy vydál dál po hradbě a asi v polovině se zastavil, aby se pořádně rozhlédl po nehostinné krajině, ze které za posledních několik let přicházelo čím dál více zoufalých útoků na hradbu. Velar se podíval do dálky a zarazil se. Z východu se blížil obrovský černý mrak, který se do slunečného dne vůbec nehodil. I ostatní vojáci si mraku již všimli a někteří již pokukovali po kapitánovi, neboť čekali co udělá.

„ Tenhle mrak se mi vůbec nelíbí, kapitáne“ pronesl Velarův zástupce, komandér Borg, který tu byl již sedmým rokem a život u hradby si pochvaloval, stejně jako pravé přátelství s kapitánem.

Borg byl o hlavu menší než Velar, ale byl to houževnatý bojovník. Byl asi o deset let starší než Velar a trochu podsaditý, ale přesto dobrý voják. Sem na hradbu přišel na vlastní žádost, aby si ještě vydělal nějaké peníze a užil si nějakou tu bitvu, než zestárne natolik, že se z něj stane prostý voják v záloze. Na Borgově plešaté hlavě se objevila krůpěj potu, kterou voják hned utřel.

„ To nevypadá na obyčejný mrak. Přibližuje se příliš rychle. Připrav muže na případný útok!“ poručil zamyšleně Velar a komandér se ihned odebral zburcovat mužstvo. Kapitán si otřel čelo od potu a najednou si uvědomil, jaké se udělalo příšerné dusno. Mrak mezitím doplul po nebi až k nim a začal se roztahovat, takže brzy nebylo vidět dál než na pár metrů před hradbu.

„ Co to k sakru je?“ zvolal nějaký voják napravo od kapitánovi pozice, ale v tom se ozvala ohlušující rána a z mraku vyletělo něco jako oranžový blesk a narazilo to do země před hradbou. Všude se zvířil prach a tak si kapitán raději zakryl oči, aby ho prach neoslepil.

„ Zapalte pochodně, ihned!“ slyšel Velar křičet komandéra někde blízko od něj a za malou chvíli byla celá hradba osvětlena světly pochodní. Velar se konečně pořádně vzpamatoval a promnul si oči, protože se mu do nich nějaký prach stejně dostal. Kapitán se podíval na místo, kam udeřil blesk, ale místo nějaké díry nebo hořící trávy spatřil něco, čemu nechtěl věřit.

Na pláni v údolí stály zástupy nějakých válečníků s pochodněmi v rukou. Všichni vojáci měli černé brnění a vydávali podivné chroptící zvuky, ze kterých se Velarovi zježily vlasy na zátylku.

„ Co máme dělat, pane?“ zeptal se Borg, který k němu zrovna přiběhl, ale tvářil se stejně vyplašeně a zmateně jako kapitán, který si stále nedokázal vysvětlit, kde se zničeho nic před hradbou vzala tak obrovská armáda. Vojáci stojící před hradbou drželi v jedné ruce pochodeň a ve druhé držel každý z nich velký černý štít.

„ Připravte se na boj, Borgu“ řekl kapitán, když se konečně probral ze svého zamyšlení. Na hradbu už začaly proudit desítky vojáků, kteří odpočívali dole.

„ Opusťtě hradbu a dostanete možnost přežít, zatím“ pronesl najednou nějaký ďábelský hlas, který se rozléhal všude klem nich, ale Velar nebyl schopen určit, kdo to mluví.

Velar se podíval na Borga stojícího vedle něj, ale ten nevypadal o moc moudřejší.

„ Tato hradba je hranicí království Galroanu a nikdo nemá povoleno sem vstoupit“ zavolal kapitán dolů do davu válečníků, kteří vypadali všichni stejně v černém brnění. Z davu válečníků vystoupil jeden, který byl o hlavu větší než všichni ostatní a hned na první pohled bylo poznat, že se jedna o velitele této armády. Na jeho černém brnění byl znak oranžového blesku a na jeho helmě byly dva velké zahnuté rohy.

„ Ustup se svojí směšnou posádkou, blázne. Nabízím ti poslední šanci zachránit si život “ pronesl válečník tím hrozným hlasem a ukázal svou velkou rukou přímo na Velara, který by nejradši odešel hned. Kapitán nevěděl, kde se v něm vzal ten strach, ale cítil, že dnes by tomu muži dole klidně celou hradbu přenechal.

„ Já mám tuhle hradbu střežit a dokud jsem tady, tak se skrz nikdo nedostane“ zahřměl Velar, který sebral všechnu svou odvahu a vytáhl svůj meč. Válečník dole neřekl nic pouze mávl svou rukou dolu a válečníci stojící za ním odhodili pochodně, přičemž vytáhli meče a rozběhli se proti hradbě….