Poezie je blbost

Když máte děti, dříve nebo později přijdou i domácí úkoly, je to jeden z mnoha trestů za nechráněný sex, popř. za úspěšné pokusy o předání svého genetického kódu dalším generacím, a to jsou, uznejte sami, dost velké zločiny k příkladnému potrestání.

Takže dnes přišla dcera s tím, že musí udělat úkol do mateřského jazyka.

"Furt po nás chce nějaké blbosti ta ....."

Ten výraz byl na facku, ale jelikož jsem rodič trpělivý, který kdysi dávno v něžném opojení slíbil své nastavájící, dnes už bývalé, i sám sobě: že bude jiný než vlastní rodiče- plácl jsem dlání do vlastního stehna. Bolelo to.

"Dej to sem!!! Uděláme to spolu" řekl jsem odhodlaně.

"Je to blbost, já tomu nerozumím, a musím do mažoretek" zaševelil průvan zabouchnutých dveří.

K nohám se mi snesl pracovní list. Zvedl jsem ho.

Co je to poezie?

Jaký máš vztah k poezii?

Napiš jména tří českých básníků.

Napiš jména tří zahraničních básníků.

Najdi ve svém okolí příklady poezie.

Napiš vlastní říkadlo sloku básničky, nebo přelož verš z učebnice AJ/NJ

Podpis rodiče.

Podepsal jsem prázdný papír, udělal si grog a čekal na návrat mažoretky. Jsou dny kdy grog nezahřeje, jsou dny ve kterých rum slábne a nezahání problémy života lidského. Splnil jsem svůj úkol a podepsal ten projekt, tak proč mi ty otázky duní hlavou. Vzal jsem čistý papír a napsal tři jména Kainar, Březina, Dyk, napil se grogu a přihodil Villona, Eichendorfa a Pereta, napil se rumu zapil ho grogem, jal jsem se hledat ve svém okolí příklady poezie, jako první mi na mysl přiběhl nápis z autobusové zastávky ( kdo vy ... Šárku...) zapudil jsem ho a nahradil nápisem na hradbách nedaleké zříceniny na kterém se podílelo více autorů:

Byl jsem tady

a já taky

Blil jsem tady

a já taky

nepište na hradbi

debyly

mi nemlufit česki

sléfa sléfa pyjama

kdo vy...šárku.....

////////////////////////////

Říkejte si co chcete, ale poezie je živá. Přežraní Bleskovými titulky o pseudocelebritách, krmení reklamními říkadly a žvásty politiků, neztrácí naši trubadůři ani cit pro verš, ani humor, ani tu správnou dávku grafomanství. Miluji poezii. Tím je otázka zodpovězena.

Smích puberťáka v zádech, syn se rozhodl opustit virtuální svět a poctít mě svou přítomností:

"Dobrý tati, ale to odevzdat nemůže, stejně je poezie blbost. Třeba ten Kainar- stříhali do hola..."

Nedal jsem mu šanci.

Skončil v křesle, v přehrávači Mišík a v ruce Malý chlapeček. Trápil jsem ho, nelidsky jsem ho týral, musel poslouchat a číst, číst a poslouchat. Pořád to neviděl, necítil. Ale pak se stal zázrak.

"Oni ho ostříhali!" hlesl s odporem, "Vypni to chybí mu tam sloka."

"Přečti si to od poslední sloky po první." řekl jsem mu

"Brutální. Horor."pokýval uznale hlavou.

Pak se začal smát tím přeskakujícím skřehotem náctiletého, nechápal jsem, rudý smíchem přejížděl prstem řádek po řáku od konce básně. Tentokrát jsem to chvíli neviděl já, ale pak jsem to pochopil.

Dopil jsem rum a pokrčil počmáraný papír. Udělal jsem večeři, a pak podepsal mažoretce úkol obšlehnutý z internetu. Z dětského pokoje duněla Avril, zaposlouchal jsem se.....