Večer

V plamínku svíčky vstoupil Večer.

Neklepal, šel rovnou,

otevřel dveře.

Zeptal se, jak se mám.

Kývla jsem na pozdrav.

\\\"Tak pojď dál.

Když už jsi tady,

proč u dveří bys jen stál.\\\"

A on vstoupil bez ostychu,

rozhlédl se po mém pokojíku,

v plášti Noci tam stál.

Do křesla se pak posadil.

\\\"Co že tak sama?\\\" se podivil.

A já mu řekla: \\\"Vždyť i ty jsi sám.\\\"

Přikývl, posmutněl,

jako by i on ne sám,

ale s někým být chtěl.

V plamínku svíčky

střetly se naše pohledy.

V plamínku svíčky

fantazie si hrála

a my seděli a mlčeli.

Jen můra za oknem bubnovala do skel

svůj tanec touhy.

Boj o světlo.

Netuže, že oheň - to světlo,

také pálí.

Už bylo k ránu a Večer slábl.

\\\"Promiň, už musím jít spát.

Až slunce zajde,

já příjdu zase,

odložím Noci plášť

a spolu budeme hledět

do plamenů svíčky.

Spolu a o samotě

budeme tišit

uvnitř duše pláč.