Hrdina

   Přesně v 7:00 se ozvala znělka známého rádia. Uměle příjemný ženský hlas se už už chystal varovat posluchače před dopravní zácpou, když ho umlčela tupá rána.

   „Běž do prdele, mám víkend“ ozvalo se líně zpoza naducané peřiny. Tlustý černovlasý muž pod ní, kterému kvůli jeho boubelatým tvářím neřekl nikdo z kolegů v práci jinak, než Kidd, automatickým úderem přístroj vypnul.

   Po několika hodinách vyplněných hlubokým oddechováním, se Kidd probudil znovu, tentokrát už sám od sebe. Ležel v posteli a ospalýma očima mžoural před sebe. Užíval si luxusu moci zapomenout na čas a spát, jak dlouho se mu zlíbí. Převaloval se na manželské posteli, cestoval z jedné strany na druhou a rozkošnicky zapichoval svůj baňatý nos do peřiny. Nasával vůni potu a vlastního těla až ji mohl doslova cítit na jazyku jako pachuť nasládlého masa. Když Kiddovi začal být ten ráj útulnosti protivný, nazul si teplé papuče a odešel do kuchyně pro snídani. Na dva chleby se silnou vrstvou másla hodil několik plátků uzené šunky, vše potřel hořčicí a vrátil se zpět do ložnice. Lehl si na rozválenou peřinu, zapnul televizi a přikusoval chleba.

   Na široké televizní obrazovce partička ramenatých šviháků v drahých kvádrech plánovala tajnou bankovní loupež. Nešlo jim ale o peníze, chtěli něco dokázat, zažít dobrodružství, změnit svůj život a konečně si splnit své americké sny. Nebyli to žádní špinaví darebáci jako ti zloději z novin, ale slušně vychovaní lidé. Každý přeci někdy zatoužil mít super rychlé auto, nejmodernější televizi s prostorovým zvukem nebo žít v luxusní vile.

   Kidd si zapálil cigaretu a plně se vžil do filmu. Fascinovaně sledoval všechny ty atraktivní muže, jak se milují s krásnými ženami, popíjí v drahých barech, efektně zápasí s anonymními nepřáteli, prostě žijí život, o kterém sní každý. Tlouštík se najednou necítil sám. Odklepával popel z levné cigarety do popelníku na peřině. George a Brad kouřili své kubánské doutníky s ním. Teď už v tom byli všichni společně a mohli počítat s tím, že když selže plán A, Kidd se zachová jako hrdina a prostřílí jim společnou cestu ke štěstí.

   Po dvou hodinách se Kiddovi noví přátelé rozprchli. V nadupaných kárách, s krásnými modelkami a americkým úsměvem na tváři. Jen jediný přítel tlouštíka neopustil - hlad. Připomněl se slabým zakručením, kterým jako by žaludek zpíval „Naplň mě, naplň mě.“. Kidd dokouřil další smradlavou cigaretu ( teď už úplně sám ), hodil na sebe první oblečení, které našel a zašel si pro jídlo do fastfoodu za rohem.

   Za necelou půlhodinu už Kidd seděl u kuchyňského stolu s kyblíkem plným grilovaných kuřecích stehýnek. Připomínal zbožného člověka před oltářem, jen místo k obrazu ukřižovaného mučedníka, upínal svou poslední naději k ogrilovaným nohám mrtvého kuřete. Do jídla se pustil s chutí a bez modlitby. Příjemně hřejivý pocit mu zaplavoval vnitřnosti. Bez rozmýšlení do sebe házel maso, kůži i chrupavky. Kýbl kuřecích stehýnek se rychle vyprazdňoval a stopy tuku nesla většina částí tlouštíkova těla. Po zdárném spořádání půlky kbelíku si Kidd zapálil cigaretu. Nepřemýšlel už nad svými problémy, nic mu nechybělo, byl najedený a cítil se šťastný. Když dokouřil i druhou cigaretu, zastavil se jeho pohled opět u jídla. Začalo mu být líto masa, které pomalu, ale jistě stydlo. Navíc se v tu chvíli rozhodl řídit příslovím „Co můžeš udělat hned, neodkládej na zítra“. Žaludek měl sice slušně zaplněný, ale určitě se tam pár těch výborných křehoučkých nožiček ještě vejde ( „Sice jich zbývá ještě polovina kýble, ale jinak jsou docela maličké.“ ). Když zmizel i poslední kousek kuřete, bylo Kiddovi na zvracení. Nemohl se ani pohnout, jen nepřítomně zíral před sebe a čekal, co se stane. Břicho ho teď nesnesitelně tlačilo a cítil se tak slabý, že si netroufl ani zapálit další cigaretu. Při sebemenším pohybu se tělo snažilo vytlačit přebytečné jídlo ven, ať už spodem nebo vrchem. Přesto se Kidd lehce usmíval. Svým zvrhlým způsobem si v těch mukách liboval. Potil se, cítil své tělo pracovat na plné obrátky a byl naživu víc, než kdy jindy.

   Venku panovala zima. Štiplavý vítr zlomyslně házel šedobílé vločky sněhu do obličeje každému, kdo se opovážil vyjít na čerstvý vzduch. Něco takového Kidda nemuselo trápit. Po vydatném obědě opět spokojeně ležel na posteli. Zhluboka vdechoval zatuchlost nevětraného a značně přetopeného pokoje. Odpočíval. Dokonce na chvíli usnul. Zažíval ten několikaminutový lehký spánek, během kterého se nám často zdají sny.

   Na rozdíl od Kiddových oblíbených filmů, neoplýval jeho sen žádným akčním dějem. Seděl v něm ve své počmárané lavici ze střední školy s Pájou vedle sebe. Nepoznával její rysy, ani vzdáleně nepřipomínala tu dívku, která ho jako jediná nazývala svým kamarádem, přesto věděl, že je to ona. S nikým se necítil tak bezpečně jako s ní. Pořád mu něco vyprávěla a Kidd ji s upřímnou radostí tiše naslouchal.

   Kidd se probudil. Jediné, co mu připomínalo dávno zapomenutý sen, byl ztopořený penis. Líně vstal z postele a posadil se k počítači. Ani nevěděl proč. Neměl dobrou náladu. Cítil, že zrovna něco důležitého ztratil, ale netušil co. Zapnul internet. Hned na první stránce na něj vykoukla vyzývavě oblečená dívka lákající na povánoční nákupy do značkové prodejny s elektrospotřebiči. Při pohledu na vnadnou modelku uchopil Kidd svůj stále ztopořený úd a udělal několik příjemných pohybů. Přepnul na stránku s více vnadnými modelkami a začal masturbovat. Spíš z nudy, než fyzické potřeby. Ze stránek s lehkou erotikou postupně přešel na tvrdší porno. Po pár minutách zažil orgasmus při pohledu na mladou asiatku ve školní uniformě tvrdě souložící s dvěma černochy najednou. Kidd seděl před počítačem s rukou lehce potřísněnou spermatem. Pocit prázdnoty ale nezmizel. Tlouštík ještě chvíli bez zájmu sledoval sténající školačku. Uvažoval, jestli znovu začít masturbovat.  Nakonec si jen otřel ruku do papírového kapesníčku, natáhl kalhoty a pustil počítačovou hru.

   Kidd se plně ponořil do neexistujícího světa. Hrál za neohroženého vojáka, který je jedinou možností na záchranu lidstva před zánikem. Stačí jen pozabíjet pár stovek nepřátel. Tahle hra byla Kiddova oblíbená. Děj se odehrával v krásném virtuálním světě, kde vše mělo, na rozdíl od reality, svůj smysl a nejtěžším rozhodnutím bylo, jakým způsobem své protivníky zbavit života. Neohrožený svalnatý hrdina neslyšně přistupoval k lidem zezadu, aby jim podřízl krk, mlátil je páčidlem, přejížděl drahými auty, upaloval zaživa plamenometem nebo je jen jednoduše střílel pistolemi a kulomety.

   Když Kidd pozabíjel všechny nepřátele, bylo ve světě živých už pozdě večer. Během dobrodružství ve virtuální realitě zapomněl na všechny své potřeby. Nedostatek jídla a nikotinu se teď ozval o to silněji. V kuchyni, nad talířem s pizzou z mrazáku a s dostatkem cigaret, strávil zbytek dne. Před usnutím, když ležel v stále nevyvětraném pokoji, přepadl Kidda smutek. Nedokázal pojmenovat, co přesně ho způsobilo. I přes ideálně strávený víkendový den, plný pohody i zábavy, cítil neurčitou prázdnotu. Víc než hodinu se převaloval v posteli, ale myšlenky mu nedovolily usnout. Vstal a zapálil si cigaretu. Otevřeným oknem vyfukoval kouř ven. Při pohledu na šedý chodník pod sebou dokonce zašel až k myšlenkám na sebevraždu. „Jak málo stačí, aby vše skončilo. Jak trapně jednoduché by bylo vylézt na parapet a jen skočit,“ zafilosofoval na chvíli. Ledový vítr naštěstí zaštípal tlouštíka do tváři právě včas, aby si uvědomil, že na nějaké lezení na parapet je moc líný. Navíc se opět ozval kručivý zvuk jeho žaludku. Kidd spořádal balení čokoládových sušenek a spokojeně usnul.