Můj umáchaný kořen

„Copak copak, zase budeme gruntovat sklep?“ uchechtával se soused Nožka a šibalsky na nás pomrkával. Voda už sahala do půli sklepních vrat. To bylo víc, než minule. O hodně. Vloni se díky přívalovým dešťům roztrhla hráz rybníku Skokan, a ten se pak bez ohlášení nastěhoval do vedlejšího, to jest do našeho-  Sedmipolského a potažmo k nám do sklepa.

Nožkovi si tenkrát přenesli své plastové židličky, ověšené dečkami a umělými květinkami těsně vedle naší chaty. Popíjeli cappuccino- kdo chce vanilkové, kdo čokoládové a kdo rumové? Poslouchali dechovku a zaujatě přihlíželi, přičemž švitořivě hodnotili každé vynesené prkno.

Otec neodpověděl. Kdo ví, možná zrovna vzpomínal na ty vepřovice, o kterých tak rád vyprávěl: „Kdyby se naskládaly vedle sebe, sahaly by od Sedmipolí až k Mašlovicům, tolik jsme jich s mámou naplácali!“ holedbal se pokaždé. „To bylo nějakých cihel!“

Nepálených cihel, upřesnila jsem si teď v duchu bolestně. Já se odtud nehnu! Když to vzdám já, tak to vzdá i ta chata, věděla jsem.

„Kolos na hliněných nohách,“ vyslovil zničehožnic zdánlivě nelogicky táta, čímž plynule navázal na moje duševní pochody. „ Dávám ti půl metru, a pak jedem!“

Naše sklepní vrata se stala veřejným měřidlem. Ze všech stran přicházejí chataři a s úzkostí pozorují, kterak vody nemilosrdně přibývá. „Už zmizel visací zámek, už i kování,“ šeptají si mezi sebou rozechvěle. V podvečer už zmizí i betonové základy verandy, což je bráno jako znamení k všeobecnému odjezdu.

„Mají zdravý rozum,“ komentuje to máma významně. Ta už je spakovaná od včerejška, kdy zmizela dolní cesta. „Já odsud nepůjdu. Prostě nepůjdu!“ rozječela jsem se hystericky. „Nejsem krysa, abych opustila loď! (Slova ‚potápějící se ‘ jsem na poslední chvíli pověrčivě spolkla.) „Já tady mám svůj kořen! Dlouhej, hluboko uloženej kořen! Kterým načerpávám síly k životu, jestli to nevíte! A ten já tu nenechám!“

„A co budeš dělat, až to ještě stoupne?“ zajímal se otec. „Až budou zaplavené všechny cesty? A hlavně: až ten barák spadné? Můžeš mi říct, ty kořene? „A že spadne, na to můžeš vzít jed,“ dodal s jakousi ponurou pýchou. Nevěřím. Nechci věřit!

°°

„A vono nezaprší a nezaprší…,“ prohodil otec cynicky, zatímco nasedal do kanoe. Se zájmem jsem přihlížela, jak v rybářském širáku a dlouhé pláštěnce balancuje mezi zápražím a sedátkem. Potěšilo mne, že i jemu uplavalo pádlo. Hlavně, že se mi ráno smál! Mocnými záběry plul směrem k našemu lesnímu záchodu, a matka – vodácký antitalent- za ním závistivě hleděla. Rozveselený syn si pouštěl v předsíni parníček a občas hodil psovi klacek do bahnité vody.

Těsně okolo nás projela pramice s rodinou Nožkovou. Miluše Nožková třímala kameru. Josef Nožka

vesloval a komentoval. „Ááá, a tady pan soused jede na stranu,“ hlaholil nenuceně. Otec se za ním nevraživě ohlédl, a málem se zamotal do houpací sítě, kterou jsme nestihli odvázat od stromů.

Josífek Nožka vyzdvihl do výšky velký oranžový náklaďák na písek. „To jsme vylovili,“ pronesl šťastně, „plul si sám po vodě, a tak teď už je můj!“ Otec Nožka se radostně připojil: „A tadydlencty pantoflíky jsem si nadělil já!“ Vesele pleskal jedním dřevákem o druhý. „Řekl bych, že mi budou, co, mámo!“ otočil se na manželku, a ta nadšeně přikývla.

Byly to nazouváky, jaké se navlékají přes boty do chléva.  Zamrazilo mě. Jestli šla voda přes hráz nebo dokonce jestli se hráz protrhla, tak je Sedmipolí, už od prvních okamžiků zatopené rybníčkem se strouhou na návsi, pod vodou úplně. Já tu mám možná svůj pomyslný kořen, ale Sedmipolští tu mimo něj mají domov se vším všudy!

°°

Nezatopené chaty se už dají spočítat na prstech obou, ne, jedné ruky! „Ještě že to máme dál a výš,“ křižuje se soused. Jeho vysoce podezděná chata stojí o několik metrů hlouběji v lese. Jako výhoda se zdá být pouze do chvíle, než k nim zezadu dorazí lesní vláha, přiživená potokem a dalším rybníkem, původně dva kilometry odsud. (Jo jo, kde jsou ty časy…) Jen tak tak stihneme přemístit auto vysoko na zadní cestu. Jediná dvě auta široko daleko; to leccos napovídá o jejich majitelích…

Josef Nožka posmutněl. Toho by se věru nenadál. „ Ještě tak cenťák, dva, a je konec,“vykládá zoufale, zatímco si čeká na horkou vodu, kterou své rodině hodlá zalít instantní polévku. Elektřina nefunguje už od předvčerejška. My elektřinu nemáme, takže nejsme zaskočeni; alespoň do okamžiku, než nám uplave všechno dříví. Nožka povadle čochtá v holinách a neutěší ho ani to, že nám zmizely pod vodou už čtyři schody. Zbývá pátý, a vyklízíme přízemí.

Čeká nás nejdelší noc v našem životě. Třeštíme oči do plamínku svíčky, střídavě osaháváme a oťukáváme vlhké stěny a střídavě vycházíme ven do hučící tmy, abychom skomírající baterkou nahmátli všeobjímající lesklou vodní plochu .

„Nebýt tvé umíněnosti, mohli jsme být dávno v bezpečí,“ říká máma a myslí to zcela vážně. Na mobil mi přichází zpráva: „Prodám chatu u vody; dnes v Sedmipolí, zítra u Třeboně, další dny upřesním dodatečně…“

Můj kořen se co chvíli zimničně zachvěje.

°°

Mlčky jsem přisedla k otci do lodě. Se stísněnou ukázněností jsme vypluli po někdejší cestě, ale už po pár metrech jsme byli nuceni vyjet na otevřený rybník. Opatrně se vyhýbáme plujícím kusům nábytku, kůlnám a kmenům, které už promáčená půda nedokázala udržet. Hnědočerná zvlněná hladina posetá plavidly kdysi se bezstarostně povalujících na plážích. Tu a tam vykukující špička komína některé z přízemních chatek nebo balkón těch patrových. Zbědované koruny mladých stromů. Nejradši bych zavřela oči.

Nemůžu se zbavit pocitu, že se každým okamžikem ze špinavých hlubin vynoří nějaké nevýslovně strašlivé pařáty a stáhnou nás ke dnu. Oba ve stejném okamžiku sebou trhneme. Odkudsi od hráze se ozve žalostný hlas trubky nebo možná lesního rohu. Neznámý trubač někde v dálce jako by vzýval k poslednímu soudu, a já přemáhám touhu postavit se v lodi, odhodit pádlo, a vztáhnout obě ruce k šedému nízkému nebi.

Dál jsme už nejeli. V hrůze jsme se obrátili a jako o život pádlovali zpět k chatě.

°°

Dnes měla dorazit návštěva z Chlumu. „Vezmu to přes Maleninu, a před polednem jsem u vás,“ plánovala ještě před týdnem kamarádka. „ Místo toho zvoní telefon. Volající nevěří vlastním uším. „Vy tam ještě jste?“ Vždyť strejda tvrdil, že to tam je všude okolo komplet zatopené! Seš si jistá, že nemáte žábry?“ Stačím se dozvědět, že Malenina je celá pod vodou a nám se díky vylitému Malému Sedmipoláčku začíná zaplavovat poslední odjezdová cesta. Pak mi mobil přikáže dobít jeho baterii, aniž mi poradí, kde asi tak, a je konec. Konec!

Ještě před hodinou jsem kategoricky odmítala opustit chatu a potažmo svůj promáchaný kořen, teď jsem chvatně pakovala a během několika dalších chvil jsme nasedali do lodě a pluli k lesu. Zabalení do igelitu, nohavice vyhrnuté nad kolena, jsme se brodili zadní cestou k autu. Ze všech stran ledové facky, po kolena ve vodě, která se nám valila naproti, jsme po jakoby pohyblivé hlíně klouzali lesem. Můj milovaný lese- jsi to ty?

Auto stálo ve vodě. Zdálo se být mnohem, mnohem menší, než hromada zavazadel, kterou jsme s úlevou složili na nedaleký kopeček. Po deseti minutách, kdy otec cpal tašky, kam to šlo a kudy to šlo, čímž fakticky popřel platnost hned několika fyzikálních zákonů najednou, a kdy jsme podobným způsobem vnikli do kabiny i my osobně, jsme vyjeli.

Náš nebohý, dvakrát bouraný žigulík, již zhruba před pěti lety určený na náhradní díly, se se ztuhlým skřehotáním a pofrkáváním a se zamlženými skly prodíral bahnitou vodou. Našlapaní až po střechu, promáčení a s pocitem, že jsme jen tak tak unikli potopě, ale zahyneme umačkáním, jsme k němu vlídně a povzbudivě promlouvali. Sílu nám k tomu dodávaly čerstvé informace o stavu železniční trati a autobusového nádraží.

Sami bychom byli potřebovali útěchu, zejména já na zadním sedadle. Zmuchlaná do klubíčka jako zraněný pavouk, své dlouhé neskladné nohy takřka za krkem, na sobě dvacetikilového syna, pod sebou psa, který neuroticky vyl, jsem v sobě objevila neklamné sklony ke klaustrofobii. V patřičné náladě nás přejícně udržoval tranzistorák v mé kabele, který chraplavě varoval prakticky před všemi cestami, které pro nás přicházely v úvahu.

Při přejezdu hráze rybníka Svět se modlili už i ti nejzavilejší z ateistů v našem voze. Dva z pěti pasažérů byli neplavci, ale to bylo – vzhledem k trojím neotevíratelným dveřím – vcelku nepodstatné. Nevěděli jsme, kam se spíš nedívat: na vodu, která se tvářila, že už už vystoupí až nahoru nebo na první třeboňské domky, vyděšeně se choulící na druhé straně hned pod hrází? Už nikdy neřeknu, že bych tu chtěla bydlet!

Za Třeboní jsme začali konečně trochu pravidelněji dýchat, dlouho nám to však nevydrželo. O další nezapomenutelné zážitky se nám neprodleně postarali naši bližní rovněž v motorových vozidlech. Naše záchranná archa, nepřehlédnutelně přetékající a prakticky dodělávající, rozvážně se vlekoucí svou padesátkou- osmdesátkou, působila na část řidičů jako onen pověstný červený hadr na býka. Bez ohledu na hustou děšťovou clonu, mnohacentimetrovou vrstvu vody pod koly a zákaz předjíždění nás vesele ze všech stran míjeli a s idiotským troubením na nás pomrkávali světly. Otec byl prakticky bez sebe. Snažili jsme se ho průběžně uklidňovat, ale když nás se strašidelným zařváním motoru a nezaměnitelným gestem „paroháč“ a navíc z nesprávné strany předjel nějaký cucák na motorce, změnila se naše dosud slušná, ba přímo cudná rodina v bandu koprolaliků na výletě. Ani jsem nestihla dítěti zacpat uši… Nové výrazy chlapec bezpochyby uplatní ve škole, čímž jednou pro vždy zaboduje a na nás poštve sociálku…

Jakkoli tomu nikdo z nás nevěřil, skutečně jsme po nějakých pěti, šesti hodinách a mnoha objížďkách dorazili do Prahy. Co jsme po cestě spatřili, nikdy nezapomenu; co jsme pak viděli doma, to už vůbec ne. Přes to všechno jsem se nemohla dočkat, až se budu moct vrátit.

°°

Příští dny se vlekly k nepřečkání. Já, která od dob svého večerníčkového dětství nezavadila o televizi, jsem nevěděla, který z programů dříve pustit. Kdyby to šlo, jistě bych sledovala všechny najednou. S rádiem jsem začala zcela bezostyšně spát. Co snad smlčeli zpravodajové, bryskně dodala moje zdivočelá obrazotvornost.

Namočila jsem si plnou vanu prádla a další hromadu připravila k pračce. Než opadne voda, vyperu a vygruntuju. Možná si zajdu k holiči, a třeba mě vezme i zubař. Ano, zubař! To je ono! To by bylo, abych nepřišla na jiné myšlenky!

V předsíni zazvonil telefon. „Hele, teď nám volali Fárovi, že nám uplaval kus chaty! „ Jakej kus, kde, kolik?“ řvu rozčileně. Dozvím se, že je nám vidět až do sklepa, neb se celá chata naklání. Takže konec…„Nožkovi prý odhání lidi, aby to na ně nespadlo,“ říká máma zoufale.

K dovršení míry šťastných zpráv se dozvídám, že otec je nezvěstný. Poslední stopy vedou k jeho sestře, která má rovněž sklon v kritických životních chvílích se vypařit a nedat o sobě vědět třeba týden. Zdá se, že to dali dohromady… Už našeho otce známe, takže kolikrát ani nevoláme na policii; padající chatu ovšem sama nepodepřu. Následuje akce, při níž se téměř spečou telefonní dráty, seznámíme se s mnoha zajímavými lidmi, a uvědomíme si naše skryté vlohy. Ani Scotland Yard by dříve nezjistil, že otec dlí na Živohošti, a ani vojenský psychiatr by jej rychleji nepřesvědčil, aby jel zachraňovat podající chatu.

Přichází další špatná zpráva od Sedmipoláku. Přemýšlím o našich sedmipolských sousedech. Zavolali nám totiž víceméně cizí lidé, se kterými jsme se prakticky nestýkali. Fárovi z Budějovic věděli pouze, jak se jmenujeme a že jsme z Prahy, přesto nelitovali peněz ani času, aby nám podali zprávu. Nývltovi, pro změnu z Třeboně, zavolali našim vzdáleným příbuzným, a ti pak nám. Možná nám chata přecejenom uplave, ale máme nové přátele, říkám si v duchu dojatě. Jenom se mi nechce myslet na vedlejší Nožkovy, se kterými si už více než dvacet let doslova hledíme  do talířů a kteří navíc nejenom že bydlí v Praze, ale dokonce mají naši adresu a číslo na všechny naše mobily. Je pravda, že jsme jim zakázali vyasfaltovat lesní cestu, mýt si auta na naší pláži i pokácet stoletou břízu, která údajně ubírala světla jejich sádrovému trpaslíkovi, ale i tak. Tohle přehnali…

°°

Přemýšlím o tom celou cestu do Sedmipolí. Otec se chce zastavit na pile a rovnou objednat dříví. „Tentokrát postavím srub,“ říká odhodlaně, „já jsem vlastně odjakživa chtěl srub. Je to takové …přírodnější!“ Jen tak tak se mi podaří mu to rozmluvit.

Voda už trochu opadla, takže se nám podařilo dojet zadní cestou skoro až nad chatu. Otec zdlouhavě zacouvává za borovici, pak ještě zdlouhavěji něco hledá v přihrádce. Chápu ho. Stavěl chatu půl svého života a teprve nedávno ji prohlásil za dokončenou. Škoda, že ho také nenapadlo pojistit ji!

„Jdi napřed,“ volá třesoucím se hlasem,“ já hned přijdu! A ne, abys mi tu vyšila nějakou nervovou scénu!“ dodá ještě skoro plačtivě.

Sejdu z lesní cesty a oddechnu si: chata stojí! A rovně, nikam se nenaklání! To je jen optický klam- naklání se vedlejší smrk. Voda už ustoupila o více než pět metrů. Před sebou mám plácek posetý naštípaným i nenaštípaným dřevem, jak připlulo z širého okolí i od boční stěny, kde bylo původně vyrovnáno, a hlavně neuvěřitelným nepořádkem.

U borovičky za zelenou budkou se srdíčkem je ještě stále přivázaná kanoe, ale už na suchu. Bude se nám hodit- proud vyrazil dveře od sklepa, jehož obsah volně vyplul do světa. Při své krasojízdě přes tu přímo surrealistickou směsku  si postupně vyvrknu snad všechny klouby, což ani nevnímám; zblízka je to totiž o dost horší. Hlavně z druhé strany. I otec, který mezitím doklouzal, (už našel, co hledal?) vidí, že to uspěchal. „Ty trámy, za ty ručím,“ říká pyšně. Asi má pravdu. Trámy tam jsou. Dokonce drží nejen chatu, ale i otevřené kuchyňské skříňky a okna se záclonami. Co jim ostatně zbývá, zdi nám částečně uplavaly, lépeřečeno- vytekly. Do sklepa je skutečně vidět. Ze všech stran. Kalná voda až ke stropu.

No a?!

Můj kořen vidět není, ale já o něm vím. Spokojeně se šplouchá ve vodě a poslouchá, jak halekám do mobilu, abych překřičela svůj vlastní strach: „ Je to dobrý, mami. Zejtra jedeme pro cihly!“

°°

Opět k nám denně přichází procesí čumilů. „ To je práce, to je hrozný, úplně je mi z toho šoufl,“ zaslechnu jednou platonický výkřik účasti. Co se jim nezdá? Táta chtěl stavět srub, já počítala se stanem, takovým s tou předsíňkou…

Dnes otec vytloukl zbytky kuchyňských zdí. Takže máme dva- ne- tři vchody! Má to zvláštní půvab; kuchyňka světlá, vzdušná. Spíš altánek. Nemohu si zvyknout, že s k nám dá vstoupit prakticky odkudkoliv, takže co chvíli zaječím leknutím. Ptáci nám vyzobali semínka z melounu, který jsme naivně nechali v kuchyňské polici, a slupky naplivali zpět. Dokonalé splynutí s přírodou!

Nožkovi k nám pilně vodí své hojné návštěvy na exkurzi. Sami měli třicet čísel vody. Škody zanedbatelné – už druhý den suší. A usuší brzy, jejich chata je ze dřeva. Strašně nám lezou na nervy, tváříme se podle toho, ale sousedi jen kvetou a těší se na návštěvu pojišťováka. Už mají hotový seznam; známí z blízké vesnice jim pro tuto příležitost zapůjčili vlastní zničené věci: peršan, několik televizorů a kožichů, a podobně. Zírám…

„Měli bychom to tak nechat,“ ohodnotí kacířsky otec nový vzhled kuchyně. „Matka by snad konečně byla spokojená!“ Máma skutečně občas naříká, že je kuchyň na sever a otevírá se jenom jedno ze dvou oken. No neví. Osobně si spíš myslím, že by ji ranila mrtvice. Její kuchyňka s bleděmodrým linem a načančanými závěsy! Lino jsme odtrhli hned ráno. I modré z kuchyně , i béžové z dolního velkého pokoje. Lino je lino, avšak nová prkenná podlaha je nová prkenná podlaha. Snad stačí vyschnout – dříve, než shnije… Až vylejeme vodu z kamen, zatopíme.

°°

Dřeme se jak koně. Zdíme, uklízíme, hledáme ztracené lodě a jiné věci ze sklepa, spíme v průvanu, aby vše co nejrychleji vyschlo, a toužebně si přejeme, ať už letos neprší!

Jsme v šoku z rabujících hyen, které prý na svých loďkách bezostyšně vplouvají do ještě polozatopených chat.

Litujeme a konejšíme chataře, jejichž příbytky dosud stojí ve vodě. Po verandu, po první patro, po komín. Je jich většina. Neboť jen hrstka chat, naše mezi nimi, mají to štěstí, že stojí na vršku.

°°

Odjíždíme od Sedmipolského rybníka. Tuším, že už nikdy to tu nebude jako dřív. Nic nebude jako dřív! Vím to!

Štěstí je relativní pojem a možná ani neexistuje; sobecké štěstí, když svět ustrnul nad ztracenými domovy a zmařenými životy?

Můj kořen se však ještě hlouběji a pevněji zavrtal do rozměklé půdy. Když se ohlédnu, vím přesně, kde je.

A že je tam strašně rád…