Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

NADĚJE NA LOPATKÁCH

23. 05. 2012
2
0
612
Autor
Měrka_out

Marek byl hezký kluk.

Marek byl hezký kluk. Tak trochu debil, ale vážně mu to slušelo. Líbil se i faráři Narcisi Samohanovi, který se do něj bláznivě zamiloval. Natrhal mu květiny, vyznal mu svoji lásku, pročež mu položil tento dotaz:

„Můžu ti ho narvat do prdele?“

„Ne,“ byla strohá Markova odpověď. Samohanovi to zlomilo srdce. Chvíli myslel, že se snad na místě zblázní žalem. Zmocnila se ho deprese, která se ho jala chlácholit bezútěšným zoufalstvím.

„To přece nemyslíš vážně,“ hlesl a cítil se na umření.

Byl tak smutný, že dokonce o tom napsal báseň. Poslal ji do literární soutěže a vyhrál první místo. Jedno nakladatelství mu kvůli tomu přislíbilo smlouvu na vydání knihy, tedy pokud by nějakou vytvořil.

Sotva se to Marek doslechl, začal žárlit. To on byl v celém široširém okolí jedinou opravdovou osobností s ambicemi stát se publikovaným literátem. Zkoušel udat svůj strojopis snad už milionkrát, ale zatím se mu nepodařilo uspět, což ho frustrovalo. A teď, Narcis, kterému odmítl nastavit, má to štěstí!

„Ježíši!“ vykřikl Marek konsternovaně.

„Tady jsem,“ řekl mu Kristus, který se k němu propadl střechou a udělal mu díru do stropu. Markova matka znepokojená podezřelým hlukem uchopila váleček na těsto a rozběhla se po schodech nahoru podívat, co se to stalo.

Celá zadýchaná vpadla do Markova pokoje a přistihla ho tam s podezřele vyhlížejícím chlápkem.

Vypadal jako úchyl. Měl na sobě trnovou korunu, bederní roušku, kožené sandály a přes pravé rameno přehozený poměrně rozměrný kříž.

„Panebože!“ spráskla ruce nad tím co zřela a v ten ráz zmizel prostor a nastala bezbřehá prázdnota. Rozhlédla se kolem sebe a pomyslela si: Do prdele, kde to jsem?

Nebyla nikde. Nebo lépe řečeno, nebyla nikde konkrétně. Byla lapená sugestivní fikcí, kterou nedokázala svým vědomím odpovídajícím způsobem rozeznat.

Vnímala iluzi. Jakoby se viděla v zrcadle, ale jím zprostředkovaný obraz jí poskytoval výhradně podvrh skutečnosti. Ta byla deformována bezpočtem lživých zkreslení a zavádějících detailů.

Vtom se ji ujala realita. Proběhlo to nečekaně a spontánně. Vypadalo to jako únos, během něhož došlo u Markovy matky k prozření. Ten bizarní týpek jí už najednou nepřipadal jako perverzák, nýbrž svatý muž. Sympaticky se na něho usmála a otázala se ho:

„Borče, nechtěl bys mě vymrdat?“

„Nemrdám,“ pověděl jí. „Nemám na to kdy. Konám zázraky. Jsem v jednom kole. Vůbec se nezastavím. Na světě existuje hromada lidí, co ode mě potřebují pomoc. Nemůžu je zklamat a nechci je zklamat.“ A po této větě se vytratil.

„Bože?“ otázala se Markova matka, kterou opustily poslední zbytky ateismu. Upadla do náboženského vytržení. Začala vydávat hrdelní zvuky v podobě skřeků. Prděla a hýkala. Chovala se jako cvok.

Marek se na to nemohl dívat a odešel do hospody. Tam u stolu dřepěli jeho kamarádi, kteří tak jako on dávali přednost alkoholu před vzděláním. Kde brali peníze, to byla záhada. Ale patrně šlo buď o kriminální činnost a nebo prostituci. To bylo nejpravděpodobnější.

Pozdravil je, přisedl si k nim a objednal si pivo s velkou borovičkou. Za dvě hodiny byl už tak ožralý, že nebyl s to vnímat. Svalil se po stůl a posral se. Krásná servírka se nad ním slitovala. Zvedla ho a v náručí vynesla ven, kde ho hodila do trávy a okradla o celou hotovost, jíž disponoval.

Marka o pár hodin později probral chlad. Byla tma. Nemohl si vzpomenout na to, co se stalo, ani kde momentálně je. Dostal strach z neznámého. Zaslechl zafunění. Polekal se. Srdce se mu rozbušilo hektickou intensitou.

Vtom ho kdosi oslovil: „Ahoj Marku.“ Byl to Narcis Samohan.

„Nenávidím tě!“ vykřikl Marek, pročež se rozplakal. Život mu nepřipadal fér. Takhle si to v dětství nepředstavoval. Myslel si, že se stane slavným a bohatým spisovatelem. Scházel mu však talent. Byl to v tomto ohledu beznadějný případ.

 

*

Markova matka odešla do kláštera a nechala ho na holičkách. Je velký, tak ať se chlapec o sebe postará nějak sám.

Marek si s tím hlavu nelámal. Opil se a čekal, jak to s ním dopadne. Samozřejmě to nemohlo nabrat jiný než špatný směr.

Hrozně zlenivěl, neplatil daně a dlužil velké peníze. Exekutoři ho jako odstrašující příklad pro ostatní jemu podobné pověsili na lampě pouličního osvětlení. Postavil se mu u toho pták a vzápětí nato ejakuloval. Sperma vytvořilo na chodníku tady tento nápis:

 

KONEC.

 

23. května 2012

Petr Měrka


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru