Věnec sonetů II

věnec sonetů je takový typ sonetového cyklu, v němž poslední řádka sonetu, tvoří první řádku sonetu následujícího. Poslední řádka posledního, čtrnáctého sonetu je první řádkou sonetu č. I. Všechny poslední řádky sonetu dohromady vytvoří další sonet, tzv. uzel. V mém pořadí má číslo XV.

 

I.

Poslední chmýří pampelišky v samotě

Letělo vzduchem zmizelo za obzorem

A vítr zpíval mnohohlasým sborem

Requiem tklivě za ty, co lpí v prázdnotě.

 

Staň se i ty tím trpělivým chórem

Co vídá bludné duše na plotě

Když na hřbitově světla dají vale temnotě

Ucti je vínem a ne černým flórem

 

Jde zde z tebe strach z tvé úsečnosti

Z nálady, které nerozumím

Tak si to užij do sytosti

Dnes slunce,  zítra za výsluním

Rozpačité ticho, jak tichá holá věta

odolalo větru, na začátku léta.

II.

Odolalo větru, na začátku léta

skrylo se v kamení na úbočí

jako vždy.,když  ho moc rozdivočí

Tvá bytost. Kéž už nepřelétá

 

Mám srdce děravé od klokočí

je placaté jak omeleta

v duchu teď zuřím, že jsi sketa

nic bolest hořkou neodročí

 

Vypadni šelmo, nech si své pruhy

Nedohlédnu teď zlosti své

Cítím tvé drápy, cítím tvé zuby

Anebo to jsou zuby mé?

Ach srdce moje, kde mu je veta,

toužilo po cestě kolem světa

 

III.

Toužilo po cestě kolem světa

Po tepu mízy, tepu doby

Po kráse tváře, co ženu zdobí

Po křivce ladné jak pirueta

 

Toužilo po lásce beze zloby

po slze zrána, když se zatřepetá

v šepotu jitra, v okvětním lístku, který létá

by pokryl všechny světa hroby

 

strome, můj strome, ukryj mne ve svém větvoví

jsem divoženka a žiji v temném lese

plášť z dubového listí, na hlavě věnec mátový

celou noc protančím na nočním lesním plese

mé srdce ale ve své nahotě

uvízlo na cestě v blátivé šlápotě

 

IV.

Uvízlo na cestě v blátivé šlápotě

pírko snad anebo semínko kapradí?

Patřilo draku, co žije v podhradí?

Kéž nezmizí navěky v prázdnotě.

 

Vydej se k vědmám ty jistě poradí

Jak vyznat se v noční temnotě

Jak nedostat z toho souchotě

Jen zapři své jméno, jinak tě prozradí.

 

Pohlaď mé vlasy a hřej mi ruce

Jsem prokřehlá nočním čekáním

Je tady studeně, mokře a kluzce

Podívej, vždyť ti nebráním

Pod námi cesta podemleta

Stejně tak po nás bude veta

 

V.

Stejně když po nás bude veta

Můžem hru lásky i milosti sem vnést

Pohrát si s tisícovkou erotických gest

Neměla by to být  opereta

 

zde místo má jen láskyplná alfabeta

Odvěká vášeň co počne kvést

A splétat slzy našich cest

Něžná milostná etiketa

 

Ticho je v domě i na zápraží

Jen kočka právě chytla vrabce

Kéž  jeden  druhého se nenabaží

Teď mi je z toho chvilku sladce

Ať spolu anebo v samotě

ulpíme ve zlu i v dobrotě

 

VI.

ulpíme ve zlu i v dobrotě

jak  na skalisku škeble černé

jak lípa s psím vínem jsou si věrné

v bdělosti ba i v dřímotě

 

to není vůbec malicherné

v náruči pevné, lásko,  tě

držím, kráčíme k jistotě,

že paprsky slunce  jsou cílesměrné

 

a zalijí nás světlem svým

a kolem budou létat ryby

s lesknoucím peřím  duhovým

nebuďme na ně škodolibí -

když uvelebí se k dřímotě

Na větvi stromu či na plotě

 

VII.

Na větvi stromu či na plotě

Vlaje jak prapor ztracená šála

Hedvábná látka, a třešeň zralá

Ji zdobí  ve své prostotě

 

Cosi mě leká, jsem jako malá

To strašák se záplatou  v kalhotě?

Do tváře hledím černotě

Kde dříve pole, nyní skála

 

Třesu se třesem opuštěných

Koťat tam kdesi na louce

S košíkem hrušek utržených

Promlouváme   teď planouce

Hoříme jako cigareta

vzpomínka kéž je nepřejeta

 

VIII.

Vzpomínka, kéž je nepřejeta,

na ranní kávu na noviny

na zvuky ticha, na hlubiny

v nichž plavat byla rozkoš léta

 

Já umím věštit z usedliny

Jsem trochu svatá trochu kletá

Popletená i nepopleta

Z vypité kávy hledí stíny

 

O stínech se mi v noci zdálo

Ty zjevily se v syrovosti

A, co se v noci v mém snu stalo?

Bojím se říkat podrobnosti

Starověk s novověkem o dlaň  křísly

V samotě ticho léčí naše smysly

 

IX.

V samotě ticho léčí naše smysly

Znamená to snad století tiché pokory?

Sleduji  s napětím a sobě navzdory,

Že Svět i nadále je definován písmeny, tvary, čísly

 

Zkameněly  slzy,  tak vznikly prahory

Povstali plazi, netopýři,  sysli

Zvířata s drápy, tvorové zvláštní mysli

Zkameněly i skály, utichly hovory

 

Malé nekonečno se protáčí kolem své osy

A někde na Zemi kdosi zbytečně mýtí les

Poj´dme se spolu projít prachem cest, půjdeme bosi

Deštík se nad námi milosrdný snes´

před námi cesta vábivá.

Z dálky se bouřka ozývá

 

X.

Z dálky se bouřka ozývá

Les z toho duní, vzduch nabíjí se elektřinou

Moknu, toužím být pod peřinou

Na stromě sedí pták a vřeští, je to protiva

 

Nechávám po sobě stopy, poslední před vteřinou

Tak zkus nějakou najít, v kávovém  šálku

Anebo v sonetu, nikdo se nedívá

Slova se proměňují, pospěš si, ať se nezavinou

 

Tak jako svlačec na pergole, kvete jen odpoledne.

Na konci zahrady na malinovém keři

Housenka zakuklená, i to je další stopa, a pak se lístek zvedne,

Šipka, a od ní vede,  to nikdo neuvěří,

Zpátky do stotřiadvacátého řádku -  vyznačen arabskými čísly

Smrtka, ta si nic nerozmyslí.

XI.

A smrtka si nic nerozmyslí

Čeká i v růži, usmívá se  v kapce rosy

S úsměvem, s láskou, úrodu sklízí,  pole kosí

Lze být na smrtce  nezávislý?

 

To všechno vím a také mi ji připomíná, rozpadlý kmen a bzukot vosí

Můj pradědeček  žil dlouho, měl hůl a život zkyslý

Zato má třistaletá kočka, nevěřte na výmysly,

Je to čistočistá pravda, když byla kotě, snědla cosi,

 

Co její život prodloužilo. Ale už umřela a straší

Na sestřině zahradě a v jejím domě

Potichu mňouká, myši se jí bojí, ji nic nevyplaší

Anebo mumie, ty tvářily se zlobně

Komu to řeknu, tak se dost divně podívá

Já vím však své, skříň v mém pokoji, za ní těla neživá…

 

XII.

Když za ní těla neživá,

Strašila mne v minulosti, bylo mi zhruba sedm let

Slýchávala jsem pod stropem několik hlasů vyprávět,

Jak to v záhrobí chodívá

 

Aspoň jsem to tak pochopila, dítě to takhle prožívá

Možná, smí do skrytých světů procházet

Jako do vedlejšího pokoje, bez jakékoli nesnáze

Moc zvláštních bytostí s ním bydlívá

To, co šlo tehdy snadno, hladce

Dnes klade jisté překážky

U dveří skryté říše strážce

Když vzbudí se, má narážky

Doteky andělské navzdory temnotě

zůstanou navěky, jak chmýří na botě

 

XIII.

Zůstanou navěky, jak chmýří na botě

Doteky andělské rozeženou stíny

bolesti, chmury,  zoufalství a splíny

Stačí jen důvěřovat podpoře v temnotě

 

Andělský dech zažene tvé viny

Anebo spoń to, co přes nos plesklo tě,

To co si vyčítáš v své noční nahotě

A vyvede tě z každé serpentiny

 

Je hluboká noc, už žádné přízraky

Už žádné chcíplotiny

Jak příjemné je zůstat nad mraky

Z bludiště vyjdeš do krajiny

 Tvé sny tam  v bdělosti anebo v dřímotě

Zůstanou  vzpomínkou navzdory nicotě

 

XIV.

Zůstanou vzpomínkou navzdory nicotě

Dozajista je  vložíš do památníku

Budou tam schovány hned vedle fíku

Co vyrostl na jihu v samotě

 

Vychutnej sladkost větrníku

Co v cukrárně koupil´s v své mlsotě

A šlehačku ve správné hustotě

Ze lžičky slízneš v okamžiku

 

Cukrárna nikdy nezklamala

Stolečky na malém náměstí

Slza se v talířku rozmazala

V tom shledáš že však naštěstí,

Ulpělo na té dobrotě,

Poslední chmýří pampelišky v samotě

 

XV.

Uzel

Poslední chmýří pampelišky v samotě

odolalo větru, na začátku léta.

toužilo po cestě kolem světa

uvízlo na cestě v blátivé šlápotě

 

Stejně tak po nás bude veta

ulpíme ve zlu i v dobrotě

Na větvi stromu či na plotě

vzpomínka kéž je nepřejeta

 

V samotě ticho léčí naše smysly

jen z dálky se bouřka ozývá

a smrtka si nic nerozmyslí

když za ní  těla neživá

zůstanou navěky, jak chmýří na botě

zůstanou vzpomínkou navzdory nicotě.

 

 

 

 

 

 

---