Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seAnalogový muž v digitálním světě
01. 08. 2012
1
5
1106
Autor
Illuzionista
Jestliže lze zachránit zbývající v poslední chvíli, pak já – Pablo - přijímám od Boha špatný signál, neboť když jsem se o to pokusil – ztratil jsem i to, co mi bylo na poslední chvíli naděleno.
Televizor v panelovém bytu byl nahlas zapnutý. Na balkóně stál mladý muž a kouřil cigaretu. Dým z ní vyfukoval velice pomalu do přehřátého letního vzduchu. Byl nalehko ustrojený – stál tam pouze v trenkách. Na očích měl nasazené sluneční brýle. Měl krásný výhled na park, kterým protékala řeka Labe. Nenápadně sledoval pána se psem, matky s kočárky na procházce, mladé slečny na bruslích anebo sedící seniory na lavičkách. Potáhnul z cigarety, chvilku počkal a poté - velice pomalu - ze sebe vyfouknul dým. 'Město zločinu. Tak by se dal nazvat Hradec Králové. Třiadvacetiletá absolventka pedagogické fakulty v Hradci Králové se včera, ve čtvrt na deset večer, stala třetí obětí během tohoto týdne…’ Mladý muž na balkóně zpozorněl. '… Tělo mladé dívky bylo nalezeno na místě činu – nedaleko přírodovědecké fakulty, v parku. Dívka měla tři bodné rány - a to v břiše. Zajímavé je, že u předchozích dvou obětí – obě dvě byly dívky – byly také tři bodné rány v oblasti břicha. Policie tedy vychází, že pachatel je jeden. Bohužel ale pachatele nedopadla, a o co víc, není mu ani na stopě. Je jako duch. Vynoří se nečekaně. Nikým nesledován, nikým nerušen. Zajímavé také je, že vraždí vždy po deváté hodině večerní. Proto touto cestou dbáme – Pokud možno nevycházejte po deváté hodině večer ven. A když venku budete, buďte nanejvýš opatrní. Vrah vraždí pro radost.' Poté následovalo pár záběrů na místo činu a na příbuzné obětí. Dokouřil. Nedopalek odhodil do květináče. Vrátil se do bytu a zavřel za sebou dveře na balkón. Usedl do koženého gauče a přepnul kanál. Naladil si hudební stanici. Poslouchal. Přitom poslouchání se zamyslel a v duchu uvažoval.
Prej nevycházejte po jednadvacátý ven. Jak směšný. Policie je marná. Žádnej div. Nalehko ustrojený mladík se usmál. Brýle si nesundal, projel si po knírku a následně po bradce. Na něco si vzpomněl. Poldové. Pořád myslím na tu anekdotu, jak mi vyprávěl Petr. Prej sebrali šlapku a odvezli na stanici. Tam ji ošukali a pustili. To sou mi panečku poldové! Poldové jako řemen! Pěkně na hovno zákon. Ten sériovej vrah vám ještě pěkně zavaří, hošánci. Rozjetá divoká hudba byla nahlas. V bytě to dunělo. Vstal, odešel k lednici a vzal si z ní vychlazené pivo. Opět si zapálil cigaretu a pokračoval v pomalém vypouštění nikotinového kouře. Ozvalo se bouchání, ale ne na dveře, nýbrž na stěnu. Zase ta bláznivá ženská. Mojí hudbu nikdy nepochopí. Ztlumil hudbu. Usedl do gauče a přemýšlel, kam dnes večer vyrazí.
V herně u Dragona bylo dost lidí. Našel se mezi nimi i onen mladík. Opět měl zapálenou cigaretu. Seděl za herním automatem, který barevně blikal. Oranžově na jednom z nich blikal jackpot ve výši 50 000 Kč. Právě u toho automatu seděl. „Nazdar Pablo,“ pozdravil ho jeden z těch slušnějších kamarádů. „Zase vyhazuješ peníze?“ zeptal se. „Do toho ti je hovno, ty starej pardále,“ odpověděl mladík s úsměvem na tváři. Působil dost arogantně a doufal, že mu jackpot konečně padne. „Slyšel si o těch vraždách?“ „Jo, a co má bejt?“ „Nic, nic. Jen, že…“ Přerušil ho mladík, zaujatý hrou: „Kurvá, podívej! Ještě kousek a mohlo to tam bejt! Kurva!“ Kamarád se na něj beznadějně podíval. V duchu ho určitě litoval. Sledoval, jak tam hází další a další peníze. Nedalo mu to. Dal mu ruku na rameno a řekl: „Měl by ses nad sebou zamyslet. Od tý doby, co umřela tvoje máma, jedeš prej ve velkých sračkách.“ Odhodil mu ruku. Vstal od automatu. Byl opilý a nohy se mu podlamovaly. Nedokouřenou cigaretu hodil do půllitru s pivem. Chytnul kamaráda pod krkem. „Poslouchej, co ti teďka řeknu. Celej svět mi je u prdele, to jo. Ale o mý mámě nemluv, když nevíš, jak to bylo. Je ti to jasný!“ začal křičet: „No tak je ti to do hajzlu jasný?!“ Rychle přiběhl majitel herny. Odtrhl je od sebe a se slovy – Už sem víckrát nepáchneš! - vyhodil opilého mladíka na ulici. Tam seděl dobrou půlhodinu a pak vstal. Sotva stál na nohách, ale přeci jen se vypravil domů. Když procházel parkem, uslyšel opět ten tichý křik, kterému se někdo snažil zabránit. Zpomalil krok. To se mi určitě zdá. Podíval se na hodinky. Bylo krátce po půl desáté. Šel dál a zase ten křik. Podíval se tím směrem, odkud by to mohlo vycházet, ale nic. Jen tma. To sou mi vtípky. To zas určitě nějaký pubertální děti, který se nestyděj a dělaj to na veřejnosti. Zasranej svět! Mávnul nad tím rukou a šel – teď už bez přestání- domů.
Televize byla zaplá. Naplno hrála hudba. Na dveře někdo kopal a klepal. Zvonek nefungoval. Rámus vzbudil mladíka, který si ustlal na gauči. Zmatený, nic si nevybavující, vybral se ke dveřím. Delší vlasy mu chaoticky stály. Na oči si nasadil brýle. Otevřel dveře. Před ním stála žena, které mohlo být kolem třiceti let. Díval se na ni skrz černá sklíčka. „Ty čuně!“ zakřičela a dala mu facku. Chytnul si tvář. Nechápal. „A tady máš ještě jednu!“ Teď mu dala facku z druhé strany. „Za co?! Ty jedna…“ „Jen to řekni ty jeden budižkničemu. Ty jeden notorickej bezmocnej případe.“ „Ty jedna prodejná štětko!“ řekl jí to. Rázem dostal kopanec do rozkroku. Bolestí si před ní kleknul a ptal se proč. „Jedna facka byla za to kopání a bouchání do dveří. Ta druhá byla za močení u mých dveří. A ten kopanec byl za urážku.“ Vzhlížel k ní. Pozorně si ji změřil. Měla dlouhé hnědé vlasy uvázané do culíku. Tak sto osmdesát centimetrů vysoká. Pod levým okem měla pihu. Na sobě měla žlutozelené šaty a obuta byla v lodičkách. Prohlížel si její nohy. Nádherný nohy, pomyslel si. Po chvíli k němu tázavým starostlivým hlasem promluvila. „Můžete vstát?“ No ne. Kopne mě do nádobí a teď se ptá, jestli můžu vstát. Odpověděl: „Snad jo.“ Po chvíli vstal. Bolestí se kroutil. „Nechtěla jsem tak moc. Ale když vy jste mi nedal jinou možnost!“ Podívala se na něj se zvedlým obočím. „Dobrý?“ „Víte, že máte nádherný zelený oči?“ „Nechte toho. Na něco jsem se vás ptala.“ „Ale vážně. K těm mým dvěma kulatým věcem – je to dobrý, ikdyž mně bude ještě chvilku trvat, než to rozchodím.“ „Bravo. A děkuji za lichotku.“ Usmála se. Měla zářivě bílé zuby. „I já děkuji, za velmi účinné probuzení.“ S námahou potlačoval bolest. Žena se usmála a pomalu odcházela. „Stavte se někdy!“ zakřičel za ní. Otočila se a pořád se usmívala. Potom vyšla z domu. Zavřel za sebou dveře. Přepnul kanál na čt24. Usmíval se. Vzal do úst cigaretu a zapálil si. Vyšel na balkon v trenkách a sledoval situaci venku. Bylo opět vedro. Udělals na ní dojem, pochválil se v duchu. V televizi se ozval hlas moderátora, kterého slyšel včera. '… oběť byla nalezena nedaleko herny Dragon. Je to už čtvrtá, za tento týden. Po pachateli ani stopy. Policie je bezmocná, a proto vyzývá posluchače, aby pomohli. Kdokoliv cokoliv viděl, nebo slyšel, ať dá vědět.' Popel mu padal na koberec. Na stolku se povalovaly prázdné flašky od piva. Seděl v gauči a snažil se rozpomenout. Na stole ležela peněženka. Otevřel ji. Byla prázdná. Všechno sem to projel. Zase! Prej jackpot. Leda hovno! Vzpomněl si i na kamarádova slova – Měl by ses nad sebou zamyslet. Vyskočil z gauče a šel k trezoru. Otevřel ho. Z balíčku bankovek si vzal pět tisíc. Trezor zavřel a peníze strčil do peněženky.
V osm večer seděl v jedné restauraci. Objednal si kaviár. Seděl, poslouchal kytaristu, který hrál lidem jen tak pro radost. Mladík přemýšlel. Včera by to bylo počtvrtý, co bych zachránil lidskej život. Ale posral sem to. Zase! Osočoval se v duchu. Přistoupil k němu kytarista. „Pane?“ „Co chcete?“ zeptal se zvýšeným hlasem. „Podle vašeho pohledu soudím, že vás něco užírá.“ „Pletete se. Je mi fajn.“ „Neklamte sám sobě. Mně můžete, ale sobě nikdy.“ „Neotravujte.“ „Jen vám chci zahrát.“ „Nechci. Odejděte.“ Kytarista se usmál. A spustil - pro mladíka neznámou, avšak klidnou melodii. Číšník mu přinesl kaviár. Mladík se do něj pustil. Po chvíli si k němu přisedla jedna osoba. Byl to kamarád, kterého včera chytil pod krkem. „Nazdar Pablo.“ „Poslyš, ten včerejšek -.“ „Nic se neděje. Byls opilej. A to o tvý mámě mně fakticky mrzí.“ „Kryštofe, potřebuju psychologa.“ „Co blbneš?“ „Měls pravdu.“ „V čem? Co to plácáš?“ „Zamyslel sem se nad sebou. Prostě sem…“ Jak to jen ta ženská říkala, jo. „notorickej bezmocnej případ. “ „Kdo ti to řekl, prosimtě?“ „Prostě sem!“ „Ale kdepak. Nejsi. A když jsme u psychologa - nejlepší psycholog je ženská. To si pamatuj.“
V hlavě mu hučelo. Probudil se na zemi. Kolem něj byla hotová spoušť. Stůl byl vzhůru nohama, nedopalky s popelem vysypané na koberci. Lahve od piva se taktéž povalovaly po podlaze. Zase ten pitomej sen, prohodil v duchu. Šel se do koupelny osprchovat. V bytě potom poklidil a sednul si na balkon. Zapálil si. Venku pršelo. Přesto se našlo pár lidí, kteří se parkem procházeli. Sluneční brýle měl na očích i tak. Tentokrát měl na sobě i rifle. Někdo zaklepal na dveře. Otevřel. „No né. To jste vy? Jaké překvapení. Tak, co jsem prováděl dnes v noci?“ Rukama si chránil rozkrok. Žena držela v rukách květiny s cedulkou, na níž bylo napsáno: Od vašeho notorického bezmocného případu. „Poznáváte to?“ Zvednul ukazováček a nahodil zamyšlenou tvář. „Opravdu jsem vám to v noci dal ke dveřím?“ Žena se usmála. „To pití vám jednou vymaže celou paměť.“ „Kéžby. Jdete mi je vrátit?“ „Jen poděkovat. A stavit se. Říkal jste mi, ať se někdy zastavím. Nebo ne?“ Mladík pozval ženu dál. Sedli si ke stolu. „Ještě jednou se omlouvám, ze ty noční scénky. Dáte si něco?“ „Karolína.“ „Co prosím?“ „Jmenuji se Karolína.“ „Tak, co to bude, paní Karolíno?“ „Žádná paní a už nechte toho divadýlka. Jste komik, víte to?“ „Opravdu? Pak vás… Tě musím opravit – ani mně nevykej. Jsem očividně mladší, než ty. A komik jsem. To máš pravdu. Jinak já jsem Pavel, ale kamarádi mi říkají Pablo.“ „Takže Pablo,“ Karolína si přehodila nohu přes nohu. Tentokrát měla vlasy rozpuštěné. Šaty měla červené a mladíka opět zaujaly její nohy. „Dala bych si kafe.“ Pili kávu a povídali si. „Proč tolik piješ?“ zeptala se. Rozhlížela se po bytě. „Protože život je zkaženej.“ Usmál se. Pak dodal: „Pití je mým vysvoboditelem od všeho zlýho.“ „Spíš ti zadělává na problémech.“ „Sám sem jeden velkej problém. Kolikrát se ptám – proč sem ještě tady. K čemu?“ Tázavým pohledem se díval Karolíně skrz sluneční brýle do očí. „Sebelítost je pěkná blbost.“ „Sebelítost?“ Mladík se nahlas rozesmál. „Pohrdám životem. Je mi volnej. Chlastám a hraju automaty. Mým jediným cílem je… Ani nevím co. Život je svině.“ „Tak buď větší. Ale ne tím způsobem, že se budeš ničit chlastem a automatama.“ „Přišla si mi přednášet o slušným chování?“ „Ty si vážně vůl.“ Vstávala. Chytil ji za ruku. „Tenkrát v těch dveřích. Měla si pravdu.“ Prohrábla si vlasy. Vešla na balkón. „Krásný výhled.“ Stála bez hnutí. Sledoval ji, jak tam stojí – nehnutě. Pozoruje kapky deště a přemýšlí. O čem? Ptal se v duchu mladík. Nádherný nohy. Přestaň! „Jsem budižkničemu.“ Otočila. Přistoupila k němu blíž. „Na to si přišel teprve teď?“ Cítil její vůni. Byli od sebe pár centimetrů. Sundala mu brýle. „Proč nosíš pořád ty brýle? Slunce nesvítí.“ „Nevím.“ Teď vím, že tě miluju. Miluju tě! Nemožný! A ty mě? Asi ne. Určitě ne. Udělal krok dozadu. „Bojíš se mě?“ zeptala se. Polkl naprázdno. Nevěděl, co odpovědět. Sedla si. Popíjela kávu. „Je dobrá.“ Nejlepší psycholog je ženská, vzpomínal. Sedl si. „No dobře.“ „Cože?“ „Já… bud…“ Podívala se na něj nechápavě. „Máš krásný oči,“ vypravil ze sebe. „Ty taky. Nechápu tě. Proč nosíš ty brýle, když máš oči, který přitáhnou každou.“ „Přitáhli tě ke mně?“ Sedla si blíž. Dala svou ruku na jeho. „Měla by si o mně něco vědět.“ Na to vstal a šel k oknu. Díval se do deště. „Co?“ Mlčel. Jen v duchu si říkal – Tak takhle má pršet celej tejden. A to bylo tak pěkně. „Co? Odpovíš mi?“ Spustil ze sebe všechno, co ho tížilo: „Když mi bylo deset, moje máma šla pár minut po devátý večer po ulici. Sama. Pak ji nějakej sviňák zatáhnul do kouta a tam propíchal kuchyňským nožem. Dozvěděl jsem se o tom od tety. Otec se s matkou rozvedl a odcestoval za hranice. Dodnes o něm nic nevím. Bydlel sem s tetou do osmnácti, pak zemřela. Pár měsíců na to se to stalo. Začalo to a teď to pokračuje.“ Odmlčel se. Karolína ho nabádala, aby pokračoval. „Zdálo se mi o mámě. Prostě do osmnácti nic a pak, když zemřela teta, pak každej druhej den se mi o matce zdálo. Nejhorší bylo, že jsem viděl tvář vraha, ale policie s tím nic neudělala, nenašla ho. Jeho tvář… Ta prokletá tvář!“ „Pokračuj, prosím. Co se děje?“ „Tyhle vraždy. Slyšela si o tom?“ „Ano. Je to strašné. Policie vůbec nemůže přijít na to, kdo to je.“ „Policie…“ Mladík se beznadějně usmál. „To, co ti teď řeknu – slib, že to nikomu nepovíš. Prosím!“ „Slibuju.“ „Asi sem prokletej nebo nevím. Skoro pokaždý, když sem venku po jednadvacátý hodině, něco se stane. A není to jen tak něco. Já… Já, když jsem… Sakra! Byl jsem u každé vraždy.“ Pohlédl na ni zdrceně. „Proboha! To ty jsi…?“ „Ne! Bože! Já věděl, že si to budeš myslet. Pokaždý sem byl opilej a slyšel křik. Nechápu to, všude, kde se objevím, byl i on a vraždil. Ale co je nejdivnější. Na druhou noc mám sen. A tam…“ Karolína byla napjatá a vyděšená zároveň. „Co tam? Mluv!“ „Já vidím jeho tvář!“ rozbrečel se. Po tváři se mu kutálely slzy. „On… to on zabil… A já to vím…“ „… a nic neděláš. Proč?“ „Protože mám strach. Protože, co když to není on? Co když mám už natolik prochlastanej mozek, že to je jenom posranej přelud?!“ „Ale tys mi říkal, že si u toho byl! Že si byl u každé vraždy! Měl bys toho nějak využít.“ „Myslíš, že bych měl být s policií někde venku a pak…?“ „Jo. Ty to musíš udělat. Pro svůj klid a pro zachráněný životy ostatních. Chápeš?“
„Dneska po jednadvacáté,“ řekl nadšeně mladík s brýlemi na očích policejnímu inspektorovi. „Musíte jít semnou. Ale nenápadně. Ta věc se sériovým vrahem se konečně uzavře.“
Televizor v panelovém bytu byl nahlas zapnutý. Na balkóně stál mladý muž a kouřil cigaretu. Pohlížel do deště, jenž se snášel na park. Potáhnul z cigarety, chvilku počkal a poté ze sebe velice pomalu vyfouknul dým. Na očích měl brýle, pod kterými se z očí kutálely slzy. Televize byla zapnutá. Poslouchal kapky deště, dopadající na parapet sousedního okna. Nekončící zvuk deště byl narušen hlasem moderátora. 'Hradec Králové si může oddychnout od sériového vraha, kterého včera po jednadvacáté hodině dopadla policie s významnou pomocí od jistého Pabla. Bez jeho pomoci, by ještě teď vrah běhal po svobodě. Bohužel, ale jeho dopadením se skončil život páté, a poslední oběti - Karolíny Mžikové, které bylo 32 let…’
5 názorů
Illuzionista
12. 08. 2012Patrik von Oberklee
11. 08. 2012Illuzionista
02. 08. 2012
Libi se mi, ze se dej odehrava u nas. Dobre.
Par veci. Kurzivu zmen. To nema smysl. Zpravy postradaji vecnost, nepusobi realne napriklad: Je jako duch. Vynoří se nečekaně. Nikým nesledován, nikým nerušen.
Je pravda, ze soucasne bulvarni stanice se takto vyjadruji, nicmene myslim, ze do povidky se vice hodi klasicka novinarska mluva. Lepe vynikne rozdil mezi useky textu a ty jako autor ukazes, ze umis prizpusobit styl situaci. Nejhorsi je, kdyz vsechny postavy mluvi stejnym jazykem.
Tohle je zbesila formulace: Proto touto cestou dbáme – Pokud možno nevycházejte po deváté hodině večer ven. A když venku budete, buďte nanejvýš opatrní.
Davej si pozor na naduzivani slovesa byt. Je to ukazkou male slovni zasoby.
Zpocatku me text zaujal, ale brzy ztraci na spadu a zacina nudit. Chtelo by to lepe pracovat s informacemi, aby byl ctenar v napeti. Kazda scena by mela mit nejaky vyznam a mela by posouvat dej. Jo a pozor na dokonale krasky. To pusobi jako pest na oko.