Stopy myšlenek - Prolog

  Kapky deště dopadaly na chladnou zem. Ulice se vylidnily, nezbylo na nich ani človíčka. Všichni se vrátili do svých domovů, na ulicích už nebylo bezpečně. Bylo už pozdě. K obloze začala stoupat mlha hustá jako povidla a smíchala se s plujícími myšlenkami, které se vlnily v mrazivém vzduchu. Tisíce vzpomínek, tužeb, nářeků, těžce nabytých schopností, přání a tajemství. Nebylo vidět na krok.

  Najednou se úzkou uličkou na okamžik mihl stín v modrém kabátě a zanechal stopy v jedné z mnoha blátivých kaluží. Chvilka soustředění. Otevírání dveří. Skřípot a během další vteřiny tajemný stín zmizel. Zůstal po něm pouhopouhý závan myšlenky, která mu otevřela dveře do chodby pokryté pavučinami, která se po několika metrech svažovala prudce dolů.

 Hlučné kroky. Sípavý dech toho, jenž běžel tunelem. Důležitá zpráva, která se musí doručit. Zpráva, na které závisí úspěch plánu a osud nejednoho člověka. Zpráva v modrošedé obálce, která neustále mění svůj tvar. Nestálá jako schránka, v které přebývá.

Další myšlenka, otevírání dveří a jasné, ale poněkud ponuré světlo vítá posla. Oslní jeho oči. Zakalí na chvilku jeho mysl, a aniž by si toho všiml, podstrčí mu své vlastní myšlenky a záměry, lapí ho do svých tenat. „Konečně tady, čekali jsme tě. Máš to?“ ozve se mu v hlavě čísi dychtivý hlas…

„Mám,“ odpoví stejnou cestou posel. Chce znovu promluvit, ale ne skrz myšlenku, chce slyšet svůj vlastní hlas, ale nakonec se z jeho úst vydere jen potlačený vzdech. Zůstane stát na místě, na kterém se zastavil a přemýšlí co dál.

Než ale stihne něco udělat, zableskne se ostří. Čepel nože. Ohnivé zbraně. Zoufalý výkřik se ozve sálem. Hroutící se tělo posla, které ztrácí lidské teplo a krvavá rána v jeho hrudi, ze které uniká krev a barví jeho světle modrý hábit do ruda. Stal se zbytečným a nebezpečným a za tohle se zde platí velmi vysoká cena. Platí se životem.