někdy nemůžu spávat

o několik let zpátky a o poledním času

jsme tam jenom dva, květen a já

posloucháme tiše hádku divných hlasů

která v mém nitru zrovna probíhá

 

venku je zima, ale sluníčko svítí

doma jsem, sama jsem, jsem znechucena

chtěla jsem naleznout své vlastní bytí

život měl jiný plán, dostal mě na kolena

 

myšlenky cestují pozvolna a tiše

jsou příliš silné a já se jich děsím

má kniha tajemství ta ale píše

"zázraky poznáte jen skrze děsy"

 

vracím se do pokojů pokrytých prachem

do chrámů ke slzám a k bezmoci

nemůžu uniknout, jsem nehybná strachem

znova jen šeptávám své prosby do noci

 

bojím se utíkat, bojím se zvednout zrak

a nenávidím je a chci svou smrt

a vím že mě nezachrání nikterak

vím že mě se slastí rozdrtí na padrť

 

nesnáším rána a nesnáším světla!

a vím že jsem slabá a vím že on vyhrá

a každá naděje mě s odporem smetla

ať se v ní vykoupe, nechutná výhra

 

úšklebky je to co nemohu snésti

a křiku se bojím a pohledů též

bojím se bojím se... očí a pěstí

vím že jsem selhala a vím že je to lež

 

běhají vzpomínky a hltí mě láva

vracím se bojuji no jistotu nemám

jistě jsem zbabělec co nerad se vzdává

a vím že navěky zůstanu nemá

 

utekla jsem odsud a odešla jsem živá

a chtělo to měsíce dostat se zpátky

někdy to jediné... jediné co zbývá

je přežít jestliže... chybí tam zkratky

 

 

---