Jak jsem se stal vegetariánem

Na mladého muže číhá i v dnešní civilizované době řada nebezpečí. Prasečí chřipka, pijavice, střepy na ulici a láska. O nebezpečích, která skýtá pomatení smyslů nazývané láska, nemusíte být přesvědčeni, ale váš názor se jistě rychle změní po seznámení se s mým příběhem.  Jako každý jinoch i já jsem ve svých osmnácti letech přestával hledat útěchu v náruči matčině a začal se poohlížet po náručích jiných dívek a žen. Osud mi byl nakloněn a přivál mi do cesty Marii Kdoulovou. Měla dvě oči, dvě nohy, dvě ruce, jeden nos a i ostatní části těla byly zhruba na svém místě, čímž bohatě pokrývala penzum vlastností, které jsem u své přítelkyně tenkrát považoval za důležité. I já jsem při svém metru a půl výšky a metráku a půl váhy ztělesňoval víc než minimum hmoty, které byla Marie ochotna pojmout za přítele, a tak jsme k sobě zahořeli láskou.

Marii však charakterizoval také jeden rys, který jsem já, synek řezníkův, nebyl schopen pochopit. Byla vegetariánka. Ne, že by se živila pouze dary našich luk, ale maso prostě odmítala pozřít. I proto oslovovala mého otce pohrdavě: „Vrahu,“ což otec vždy bral jako lichotku a Marii si také oblíbil. Navíc nikdy neopomněl pragmaticky dodat, že kdo nejí maso, nechává více pro ostatní.

Brzy však nadešel okamžik, kdy mě Marie chtěla představit svým rodičům. Z vyprávění jsem věděl, že mají farmu na venkově, ale po informaci, že jsou oba také vegetariáni ve mně dvě noci mimo naše řeznictví vzbuzovaly smíšené pocity.

Jeden květnový pátek jsem se s Marií sešel na autobusovém nádraží, nasedli jsme do autokaru a vyjeli vstříc bezmasému víkendu. V duchu jsem se utěšoval myšlenkami na buchtičky se šodó, jedno z mých nejoblíbenějších jídel. Ze sna mě však probralo jednak prozření, že i buchtičky maminka vylepšuje výběrovou slaninou a jednak Mariina slova: „Víš, musím ti něco říct. Tatínek si tě oblíbí, z toho strach nemám, ale maminka se ne s každým snese. Určitě by pomohlo, kdybys snědl všechno, co ti dá k jídlu, a ještě jí to pochválil.“ Poděkoval jsem za tuto informaci, ačkoli bych ji v ten moment raději neslyšel. Než jsme přijeli na místo, začal jsem mluvit vibratem a z obličeje se mi kamsi vytratila barva.

Na zastávku nám přišli naproti Mariini rodiče. Marie mi představila svou ráznou matku a svého pohublého otce. Ten mi stiskl ruku a z bílých chvějících se úst mu vyšla slova: „Vítám vás, mladíku. Marie nám o vás hodně vyprávěla. Doufám, že na víkend u nás hned tak nezapomenete.“ Doufal správně. Z jeho slabého hlasu jsem vycítil však něco, čemu jsem zatím nerozuměl a co jsem měl pochopit až večer.

Brzy po příchodu na farmu nás paní Kdoulová svolala na večeři. Jáhelná kaše. Pohublý pan Kdoule do sebe rychle nasoukal plný talíř téměř včetně porcelánu a domáhal se přídavku. Paní Kdoulová jej okřikla, že se na noc nemá přecpávat a pan Kdoule se vytratil z jídelny. Já s hnědavou hmotou bojoval podstatně déle a o to méně úspěšně. Po půl hodině a třech lžících se mne paní Kdoulová, která mi během večeře samovolně začala tykat, zeptala: „Tobě je špatně, že se v tom tak nimráš?“ Neochotně jsem přisvědčil a vlastně jsem v ten moment už ani nelhal. „Tak si jdi lehnout, já ti to ohřeju zítra,“ řekla mi mateřským hlasem, až mi zalehly obě uši. Hladový jsem se odbelhal do své ložnice a na nohou mě držela pouze myšlenka na dvě klobásy, které mi na cestu přibalil tatík, když jsem ráno procházel naším krámkem v přízemí. V pokoji se mi však zhroutil svět. Nad mastným papírem se olizoval pan Kdoule, který zjevně právě sprovodil ze světa dvě nevinné klobásky. V ten moment jsem pochopil, že iniciátorem vegetariánské stravy rodiny Kdoulovy určitě nebyl můj potenciální tchán. Ten, když viděl, v jakém jsem stavu, mi dal alespoň na posilněnou očichat mastný papír a tak jsme se, jak nakonec Marie předvídala, spřátelili.

Druhý den jsme se všichni sešli u snídaně. Když paní Kdoulová viděla, jak s kaší od včera zápasím, mračila se ještě více než večer. Naopak Jirka, jak jsem pana Kdouleho po klobáskách směl nazývat, na mě šibalsky mrkal. Pochopil jsem. V nestřežený okamžik jsem mu podsunul svůj talíř, jehož obsah v něm během vteřiny zmizel a talíř už stál zase přede mnou. Když se paní Kdoulová otočila, já se jen olízl a vysekl poklonu o nevšedním kulinářském zážitku. Dopoledne jsem panu Kdoulemu pomáhal na poli a odpoledne jsme byli s Marií na výletě. Oběd i večeře proběhla se stejným scénářem jako snídaně. Pouze večer se usínalo podstatně hůře. Mně ve spánku bránily křeče v prázdném žaludku a ostatním moje kručení v břiše, které i přes několikero zdí připomínalo blížící se frontu.

Druhý den probíhal prakticky stejně. Panu Kdoulemu se vracela do obličeje barva, kterou paní Kdoulová zřejmě od svatby nepamatovala a také ho několikrát napomenula, aby nechodil tolik na slunce. Ke mně byla naopak každým jídlem milejší a milejší. Stále se usmívala a po obědě mě dokonce pohladila po vlasech. Od té doby mám uprostřed hlavy pleš. Odpoledne nás Mariini rodiče doprovodili na autobus do města. Pan Kdoule mě sice musel celou cestu podpírat a paní Kdoulová kladla Marii na srdce, ať se o mě řádně stará a v případě potřeby zavolá doktora, ale autobus jsme stihli. Na rozloučenou mi ještě paní Kdoulová se slzami v očích dala domácí ovesnou buchtu s jitrocelem.  Marie se celou cestu rozplývala, že takovýhle dojem na její matku ještě nikdy nikdo neudělal, ale já nebyl schopen sdílet s ní radost. Domů jsem se hlady doslova doplazil a zůstal ležet v našem krámku v přízemí. Ráno mne probral zlomený otec, který nic netušíc šel, jako každé ráno, prodávat do krámku, výkřikem: „Vybílili mi krám a zmlátili kluka!“ Pak se dal do pláče a já mu dal na posilněnou očichat mastný papír.