Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seMírně dekadentní povídka o jízdě autobusem
Autor
Kiv Čitrem
Mírně dekadentní povídka o jízdě autobusem
Dveře se otevřely. Cmmmmffft (tak nějak to snad znělo). Vstoupil do jejich náruče. Obličeje nehybně hleděly. Zářivka svítila tak, aby se neřeklo. Ale svítila! A bylo pološero. Sedl si. Naproti břichatý pán s pohrdavým pohledem člověka, kterého už nic nečeká. Autobus se dal do pohybu. Nehybná těla se nahnula proti směru jízdy a zase se vrátila – jak figurky na gumové tyči.
Vyjeli za město. Brašna a batoh na zemi utlačují prostor pro nohy – nohy jsou rozkročené a vypadají směšně. Ostří světel se prořezává tmou mezi poli. Přeřízlo i osamoceného cyklistu, který si to šlapal bůhvíkam v té nekonečně temné prázdnotě. Motor něžně vrní - jen když jede do kopce tak chrchlá jak starý dědek po ránu. Oči ta monotónnost uspává, zavírají se, víčka dělají klap-klap, ale pak přece jen vítězí touha vidět - zírají na houpající se voňavý stromeček pověšený na předním skle.
Několik vesnic zamávalo. V jedné nastoupila žena. Sedla si naproti, vedle břicháče. Byla rozrušená, plaše sledovala těla kolem sebe. Šlo by si ji představit jako vzornou manželku a matku alespoň dvou dětí, která byla dnes poprvé nevěrná a které se zdá, že to na ní musí všichni vidět. Anebo vůbec ne. Třeba jen přemýšlí, co udělá k večeři.
Černý les za oknem je výhružný a plný nebezpečí, až z toho mrazí. Je jak nejistá budoucnost. Je jen otázka času, kdy člověk zakopne o kořen nebo si vypíchne oko nenápadnou větví.
Čas se vleče. Digitální hodiny u stropu ospale blikají dvojtečkou mezi hodinami a minutami. A zas další vesnice. A děcka na zastávce nadávají na fotra a na tu „piču“ matku a jedna cigareta za druhou padá na chodník a všichni jsou hrozně silní a citově odolní. Tak odolní, že z toho pak večer v pokoji pláčou do polštáře. A v každém okně každého domu se zrovna teď odehrává něco všedně velkého. Mezi žaluziemi a záclonami probleskává světlo televize a stíny osob jsou ultrafialovými paprsky napojeny na svět, který je vybudován z krásných slov a vizuálních iluzí a ve kterém se zrovna teď odehrává něco nevšedně malého…
Kouř, krásný šedý kouř se plazí po střechách a voní. Voní i přes sklo autobusu.
A zase pole. Tma. Úzká cestička vykrájená světly. Už zbývá jen několik těl. Některá podřimují. Prázdná sedadla znovu napínají svá čalounění zprohýbaná váhou cizích zadnic.
Zajímavé, jak se všechno změní, když je noc. Vždyť je jen o něco míň světla, jinak by mělo být všechno stejné jako za dne. Ale ne. Je to úplně jiný svět. Kdyby někdo najednou rozsvítil nebe, tak jak se rozsvítí v pokoji, možná bychom se nestačili divit, jak všechno vypadá jinak.
Autobus stále poklidně vrní. Odraz v okně – díváme se sami na sebe, podivně ztemnělí a vypadá to jako bychom běželi vedle autobusu a měli strašně dlouhé nohy. Rádio. V pozadí je slyšet rádio – hraje do rytmu tomu zběsile unavenému běhu. A víčka zase klap-klap. Ale to už je tady konec cesty. Zavazadla na ramena a pryč z náruče autobusu.
Na zastávce nikdo nestojí. Voní kouř a nový kostelní zvon za padesát tisíc odbíjí devět. Ve společenské místnosti hrají děcka ping-pong.
4 názory
"...Naproti břichatý pán s pohrdavým pohledem člověka, kterého už nic nečeká..."-Jo, tenhle obraz mi taky už dlouho vrtá hlavou, ten poslední záblesk povinnosti "nějak se tvářit", když už si člověk konečně přizná že kde nic, tu nic - a tak se zoufalým úsilím nasadí alespoň to pohrdání, který má snad znamenat "Já to alespoň, narozdíl vod vás, vim, vim, vo čem to je a že to nikam nevede...", takovej poslední pokus koukat se na někoho či něco shora..."...Digitální hodiny u stropu ospale blikají dvojtečkou mezi hodinami a minutami..."-tady trochu vyrušila ta redundance stejnýho výrazu. Víc by mi tam sedělo třeba něco jako "...oddělující minuty od další celé..."."...A v každém okně každého domu se zrovna teď odehrává něco všedně velkého. .."-Jo, přesně - takový nenápadný vyjádření, a kolik nese obsahu, prostoru pro příběhy. Tuhle větu máš tak za tři jedničky s hvězdama jak ze Superstar, kámo. S-q-ě-l-ý...!!"...Zajímavé, jak se všechno změní, když je noc. Vždyť je jen o něco míň světla, jinak by mělo být všechno stejné jako za dne. Ale ne. Je to úplně jiný svět. Kdyby někdo najednou rozsvítil nebe, tak jak se rozsvítí v pokoji, možná bychom se nestačili divit, jak všechno vypadá jinak..."-A zase, jak jsem psala vejš - zase takový malý, nenápadný hodnocení co sedne jak prdel na hrnec a způsobí zaznamenáníhodný zemětřesení v integritě duševního světa...-Závěr má příjemně melancholickou atmosféru návratu na učňák, kolej... whatever... po dlouho odkládaný víkendový návštěvě rodnýho hnízda... Anebo klidně naopak.-Chtělo by to kapínek učesat/vočesat, ale náladou to dejchá, že ´sem chvílema zapomněla vlastní hrudník pravidelně zvedat a nechat zase poklesnout...T.+O.
Kiv Čitrem
16. 02. 2013Za "tak" se červenám. Je to starší text z mých mládežnických časů, který jsem objevil při procházení záloh na DVD. Dal jsem ho sem, abych si ověřil, zda je jalový či ne... Je jalový. Musím uznat, že všechny výtky jsou oprávněné. Mně ale opravdu oči dělají klap-klap. Zvlášť když jsem hodně unavený :)
Ach jo. Neříkám, že se to čte špatně – ty se umíš velmi dobře vyjadřovat, takže žádné mučení čtenáře to není, ale… číst o cestování autobusem je prostě nuda. Všechno to už tak dobře známe… Abys věděl, jak to myslím, koukni se na jednu ze StvNových Úvah o psaní – myslím, že to řekl naprosto přesně a nadčasově:
Ještě pár drobností: „když jede do kopce, tak chrchlá“ – zbavujme se toho strašného a nicneříkajícího „tak“, učili nás to už ve škole. „…pohrdavým pohledem člověka, kterého už nic nečeká“ – tohle je určitě subjektivní dojem, ale řekla bych, že pohled člověka, kterého už nic nečeká, není už ani pohrdavý. Že v tom pohledu není žádný vztah k druhým. „Víčka dělají klap-klap“ – tak tomu tedy nevěřím! Leda snad kdyby šlo o kovového robota (s víčky) :-)